Mezi dvěma světy

4) Odpočinkový den

4) Odpočinkový den

Prohlížela jsem se v zrcadle snad dvě hodiny, než jsem přišla na to, že jsem nějaká tlustá! V plavkách vypadám příšerně, ale což, na zahradu k bazénu, kde na mě nikdo snad nebude koukat to stačí.

Vzala jsem si osušku, opalovací krém a sluneční brýle a rovnou zamířila ven, kde na mě čekal velký bazén. Konečně! Čekala jsem strašně dlouho na to, až bude konečně teplo a sluníčko. Napřed jsem skočila do vody a zaplavala si. Voda byla příjemná.

Po snad hodině jsem konečně vylezla. Vždycky jsem byla ten typ, který se rád čmáněl ve vodě. Lehla jsem si na lehátko, dala si sluneční brýle a relaxovala. Myslela jsem, co kdybych se dostala do budoucnosti.Málem jsem při tom usnula, kdyby mě náhle neprobudil velice zvláštní zvuk, který jsem slyšela nedávno. Sedla jsem si a sundala brýle a to, co jsem právě spatřila mě znovu ohromilo.

Na hraně bazénu se vznášel černý oválný kruh, který měl strukturu jako hladina jezera. Bylo to přesně to, co jsem viděla na ulici, když jsem se vracela domů a bylo to přesně to, co popisovala ta knížka.

Vystartovala jsem jako raketa a přiblížila jsem se k tomu. Sebou jsem si vzala osušku, kterou jsem si omotala kolem sebe.

Přiblížila jsem s k té zcela neznámé věci a rozhodla se, že se jenom trochu dotknu. Musím zjistit prostě, co to je! Natáhla jsem proto ruku a lehce se dotkla jejího povrchu. Ne jenom že to vypadalo jako hladina vody. Ona to byla voda! Černá, kalná voda, která se držela v oválné věci ve vzduchu. Co to?

Napadlo mě něco nepředstavitelného a nebezpečného. Pevně jsem si uvázala osušku, aby mi nespadla a rozběhla jsem se do té brány.

Napřed se mi zatočila hlava a nic jsem neviděla, ale po chvíli jsem se vynořila úplně zcela jinde. ,, Pane bože!'' vydechla jsem, jelikož se přede mnou rozprostírala dlouhá kamenitá cesta a za tou cestou byla vesnice. Mezi hory se rýsoval hrad. Opravdový středověký hrad. Nevěřila jsem tomu, co vidím. Buď jsem se hodně praštila a teď sním v bezvědomý u nás doma nebo jsem se fakt dostala na úplně jiný svět. Přesně tak, jak popisovala knížka. Ale jak to bylo možný?

Nechtěla jsem to zjišťovat. Chtěla jsem se vrátit zpátky domů jenže, když jsem se otočila, nemohla jsem se nijak dostat zpátky. Černá brána byla pryč. Místo toho tam byla brána ve velkém listnatém stromě, který byl starý snad přes tisíc let.

,, Ne! Ne...Já...nemůžu tady zůstat! Sakra!'' zařvala jsem a začala si trhat vlasy. Co jsem to zase provedla. Ne...klídek. Tohle je jen sen. Sen...jenom sen!

,, Zdravíčko slečno. Nechcete svést?'' zeptal se jakýsi starý muž ve voze, který se zde náhle se svými koňmi objevil. Chvilku jsem přemýšlela, ale co jsem měla dělat, když jsem nemohla jít domů!

,, Ehm...kdyby jste byl tak hodný. Asi nejspíš jenom sním, ale i tak...Byla bych ráda, kdyby jste mě svezl.'' děda s dlouhými šedými vousy se usmál.

,, Tak se posaďte...'' Usedla jsem vedle něj a osušku, kterou jsem díky bohu měla pořád na sobě jsem si přitiskla více k tělu. Připadala jsem si tady úplně divná. Polonahá a vlastně to byla tak nějak pravda.

Vůz se rozjel a my se pomalu přibližovali k vesničce.