Mezi dvěma světy

32) Fénix

,, Možná co?'' srdce se mi málem zastavilo. Naděje přeci jen umírá poslední? 

,, No...možná to nebude fungovat, ale...''

,, Brux!'' zvýšil jsem na ni lehce hlas, jelikož jsem byl netrpělivý. 

,, Fénixovy slzy jsou sami o sobě velice uzdravující. Třeba by ji to dokázalo oživit, kdyby jsi přinesl víc kapek.'' pověděla mi a skousla si ret, jelikož měla tušení, jak na tohle zareaguju.

,, Ale to je nemožný! Jak mám chytit fénixe!'' zavřel jsem oči, promnul si čelo a snažil se volně uvažovat.

,, Pomohu ti samozřejmě... Navíc, když ho chytíš, měl by spolupracovat.'' otevřel jsem oči a změřil si jí pohledem. Tohle snad nemyslela vážně!

,, No dobře... když žádná jiná možnost není, tak fajn.'' narovnal jsem se. ,, Vyrážíme!''

,, Počkej! Teď hned? Ale-'' mávnutí ruky jsem ji umlčel. Věděla, že kdyby pokračovala ve svém stěžování, stejně by to nepomohlo. ,, Dobrá tedy... vyrážíme i bez svačiny...''

,, Doufej, že ji potřebovat nebudeš. Chci toho fénixe chytit, co nejdřív a jestli mě poklove, tak doufám, že už máš připravený kouzla, která použiješ na moje zranění!'' lehce se zazubila a vypravila se se mnou do blízkého lesa, kde fénixové přetrvávají.

Les byl temný a velice tichý, což dodávalo na strašidelné atmosféře. ,, Ne, musíme tudy. Žijí v jeskyních a nejbližší jeskyně je několik kilometrů tudy...'' vydechl jsem a otočil se směre, který mi ukazovala. Několik minut cesty bylo jen husté porostí, ale poté všechno to kapradí a veliké keře začaly mizet a před námi už byly jen stromy a hustá mlha, ve které se skrývala skála s menší prohlubní uprostřed. Jeskyně! ,, Možná jsem se spletla...bylo to jen pár metrů ne kilometrů...''

,, Poslední dobou se pleteš dost často.'' lehce jsem se usmál a po dlouhé době jsem vytasil meč, který jsem hodlal použít, kdyby nastala nějaká nebezpečná chvíle. 

Přibližovali jsme se společně k jeskyni, která se čím dál víc začala jasně rýsovat. ,, Slyšíš něco?'' zeptal jsem se Bruxi, avšak neodpověděla. ,, Co?''

,, Já jo...'' podotkla a lehce nadzvedla svoji ruku, jako kdyby vstřebávala magické síly z půdy. Hned mi došlo, že neslyší pomocí sluchu, ale pomocí magie. 

,, Takže tam jsou?'' chtěl jsem vědět. To byla právě teď hlavní priorita. 

,, Ano a ... a právě sem jeden letí!'' vytřeštil jsem oči. To vycítí naší přítomnost? A jak se ukázalo, nejspíš ano. Přede mnou se z čista jasna objevil snad jednometrový ohnivý pták, který mě sledoval svými svými jasnými pronikavými očky. Křídly mával sem a tam, aby se udržel ve vzduchu a čekal. Jenže na co?

Pohlédl jsem proto na Bruxu, která jasně věděla, co má udělat. Uklonila se a já jí následoval. Fénixové byly vzácní v jejich všemocných slzách...Proto jsme se museli uklonit, aby nám je poskytl.

S fénixem se avšak nějakou dobu nic nedělo. Teprve tehdy, kdy jsem pozvedl hlavu jsem si všiml, že zavřel oči a čekal, až Bruxa odebere jeho slzu, která mu skapávala na tváři. Okamžitě sebrala lahvičku a lehce se k ptáku naklonila. Několik kapek naoranžovělé tekutiny spadalo do lahvičky a poté ji uzavřela. ,, Děkujeme...'' poděkovala a znovu se uklonila. Tentokrát i fénix oplatil její uklonění, což nejspíš znamenalo: Nemáte vůbec za co.

A poté...poté jednoduše zase odletěl zpátky do jeskyně. ,, Tak to bylo lehčí než jsem doufal...'' podotkl jsem překvapeně.

,, Ještě nejásej...Třeba to nezabere...''