Čtyřikrát

SEZNÁMENÍ S ČTYŘIKRÁT

aneb proč je Čtyřikrát tak trochu monstrum

Nejdříve pár technických informací o příběhu. Začíná vycházet 13. 6. Jasňačka. Jako takhle, hodně by se nám líbilo, kdyby Čtyřikrát vycházelo čtyřikrát týdně, ale to by byl fakt zápřah, takže jsme nechaly koncept tří kapitol týdně.

PONDĚLÍ – STŘEDA – PÁTEK

Příběh Čtyřikrát se nějakou dobu tváří jako feel good, ale jen se vás snaží zmást. Ve skutečnosti je to totiž heavy contemporary jak vyšité.

Má příběh nějaké varování? No takhle. Explicitní scény tam samo sebou jsou, ale rozhodně lehce zromantizované (v překladu: žádná divočina jako u Bludů, Mattiase a Rufuse a neexistence). Sprostá slova taky občas najdete, ale musíme říct, že v docela minimální míře. Násilí NE. Hodně rozčepýřených vlasů ANO.

Ale přesto dáváme varování 18+. A to z důvodu řešení psychických nemocí. Takže pokud vám tohle téma úplně nesedí, možná to není příběh pro vás.

Pokud vám ovšem nevadí, tak směle do toho. 🙂

Další věc: KEITH.

Existují dvě možné výslovnosti tohoto jména. [Kít] i [Kís]. Číst tohle jméno můžete tak, jak vám to víc vyhovuje, ale my preferujeme i o něm mluvíme jako o [Kísovi]. 🙂

Jak vzniklo Čtyřikrát, to vím naprosto přesně. Bylo léto, horko jako blázen, a proto jsme chodili na procházky brzo ráno, někdy dokonce za svítání. Vstávat bylo sice náročné a někdy to úplně nevyšlo, ale ty dny, kdy ano, tak to bylo naprosto úžasné. Navíc to celé má jednu velkou výhodu, za svítání na moc lidí nenarazíte.

A přesto jsme jeden týden úplně každý den potkali na tom samém místě toho stejného člověka. A nejvtipnějším na tom všem bylo, že vždycky vyšel zpoza rohu a já zrovna zahýbala. Jakože... Oba jsme se tomu už pak jen smáli, protože jak velká je tohle náhoda? No a pak, když se to stalo popáté, mě napadlo, že by bylo neuvěřitelně zajímavé napsat kluka, který má přesně naplánovaný den a potkává ty samé lidi, má svoje rituály a...

Tady vznikl námět. Nejlegračnější na tom je, že od té chvíle jsem na tom rohu toho muže už nepotkala. Teda... potkávám ho často, chodí tou trasou taky venčit svého psa, ale na tom rohu už nikdy. Asi osud, ne? Co mělo být vymyšleno, bylo vymyšleno, a jedeme dál. 🙂

Další legrační věc... Keith NEMÁ naplánovaný každý den a NEPOTKÁVÁ ty samé lidi. Takže se stalo to, co se občas stává, námět se rozvíjel a vyvíjel a nakonec z toho vzniklo něco úplně jiného. Ale ten roh, to jedno místo na celém světě, mi navždycky bude připomínat tu chvíli, kdy jsem nad tímto příběhem začala přemýšlet.

Takhle vznikl Keith. A chvíli po něm taky Emmett. (Ano, zase tu máme kluky K+E.)

Něco vám řeknu. Já už odmítám u kteréhokoli příběhu říkat a tvrdit, že tohle bude taková krásná, milá jedhohubka. PROTOŽE NEBUDE. Nikdy, nebude, já to prostě neumím. V průběhu psaní jsme Čtyřikrát začaly říkat Monstrum, protože to, co začalo jako krátká novela se rozrostlo na jeden z nejdelších příběhů vůbec. (A to jsme se před koncem ještě rozhodly jednu celou linku vyhodit, protože tím by příběh nabobtnal do úplně megalomanských rozměrů, a to jsme potřebovaly zarazit.) A přitom... ten námět je tak jednoduchý. Dva kluci spolu začnou bydlet.

Nic víc. 🙂

Upřímně doufám, že si Keithe oblíbíte. My mu říkáme, že je naše zlatíčko. Nechci vám o něm prozradit hodně, ale aspoň tři věci bych mohla.

1. Stejně jako Nigel pije třezalkový čaj.

2. Nejraději poslouchá soundtracky, protože se v nich většinou nezpívá a jemu pak neznějí pořád dokola v hlavě.

3. Právě se dostal na vysokou, obor architektura. A má z toho docela dost bobky, protože absolutně netuší, jestli to se svým stavem zvládne. 🙂

(Edit od Evy: Keith má naprosto boží smysl pro humor, takový úžasně ironický.)

A aby to bylo fér, tak vám rovnou hodím tři věci i o panu Emmettovi, který bydlí v pokoji vedle.

1. Dovolat se Emmettovi je jako chytat kouř. Chytat kouř holýma rukama.

2. Pracuje v kavárně a občas nám něco donese. (Miláček)

3. Občas nechá talířek ve sprše, protože když spěchá, nedělá mu problém vzít si snídani do sprchy.

(Edit od Evy: Emmett je jeden z mých nejtajemnějších kluků a já si ho opravdu užila.)

Další, podle nás stejně důležitá postava celého příběhu, je Tribi, kterou poznáte už v první kapitole. O té vám nic říkat nebudu, necháme ji zahalenou tajemstvím, ona se stejně bude chtít představit sama.

Samotné psaní bylo... Celý proces měl vlastně dvě části. Téměř tři čtvrtě celého příběhu vzniklo relativně rychle, psaní odsýpalo a všechno bylo super. Jenže tam právě existovala TA linka, kterou jsme nakonec vymazaly, a ta ten příběh vedla k dalšímu obrovskému zvratu. A to mě zaseklo. Na neuvěřitelně dlouhou dobu. Zaprvé se mi do toho nechtělo, zadruhé jsem netušila, jak to uzavřít. Vymyslela jsem snad pět různých alternativ (v jedné se dokonce počítalo s druhým dílem) a já z toho nemohla. Najednou jsem byla demotivovaná a otrávená. Takže nakonec jsem se rozhodla celý příběh hodit za hlavu, nechat ho odpočinout a pak se k němu někdy, až bude chuť, vrátit. Ta chuť nakonec přišla až po Zbloudilých a Klukovině.

A řešení celého toho zapeklitého problému bylo tak jednoduché. Prostě tu linku vymazat. 🙂

Proč mě to nenapadlo dřív? Asi protože jsem dement. 😀 Když je v příběhu autor ponořený až po uši, někdy ty jednoduché možnosti prostě nevidí.

O jakou linku šlo, vám klidně řeknu, není to žádné tajemství, ale teda logicky až po vydání, abyste věděli, o čem je řeč. Takže v podcastu? Ju?

Vztah se Čtyřikrát byl komplikovaný. V jednu chvíli jsem ho nenáviděla až do mokru kostí, ale zpětně si říkám, že o to asi celou dobu šlo. To téma není jednoduché a já přece nemohla čekat, že to bude procházka růžovým sadem. Ale něco vám řeknu. Když byl konec a já psala poslední kapitolu, měla jsem dojem, že to všechno krásně zapadlo do sebe. Dávalo mi to smysl a já nikdy nečekala, že právě tento příběh mě na samotném konci tolik dojme a zasáhne.

Samozřejmě, Čtyřikrát jsem psala já, ale práce, kterou u této novely odvedla Eva, je obrovská. A k tomu všemu musela snášet všechny moje chmury a vztekání a protivnost, když ten konec ne a ne zapadnout. Já se totiž u psaní občas vztekám a tady jsem se vztekala hodně, takže Evi, lásko, děkuju, žes to se mnou vydržela. Vím, že jsem ti dala zabrat, ačkoliv se tváříš, že to tak není.

A taky děkuju, žes vymyslela Emmetta. Já už se psychicky připravuju, že ho zas všichni budou milovat a vynášet do nebe. 😀

Ale to je v pohodě, my s Keithem budeme stát v první řadě.

Co bych ještě řekla? Jako... vsadím se, že to za půl roku budu všechno opakovat v podcastu, určitě mnohem podrobněji, takže takhle pro začátek to určitě stačí.

Stejně jako na začátku každého příběhu, i teď jsem nervózní.

Keithe, Emmette... čeká vás toho v následujících týdnech hodně a já vám přeju, ať to bolí jen malinko. 😀 (Přestože vím, že to bude bolet hodně, ups.)

Klára