Čtyřikrát

HLOUPÝ SEZNAM

Seděl u sebe v pokoji, ale nechal otevřené dveře. Mnohokrát ho napadalo, že by zavřel a předstíral spánek, jenže tím by všechno pouze odsunul na později. Pravděpodobně by pak hůř spal a poprvé by viděl Emmetta až v noci při kontrole zásuvek. Což nepovažoval za nejlepší nápad.

Takže zatnul zuby a čekal. Což ale neznamenalo, že nad tím nepřemýšlel. A nezíral na hodiny.

Nějakou dobu strávil hraním Call of Duty, ale kolem sedmé už byl natolik nervózní a poslouchal všechny zvuky kolem, jestli v nich náhodou nezaslechne i klíč v zámku, že hru raději vypnul a aktualizoval Facebook.

Spolužačka ze střední čekala děcko.

Táta sdílel článek o sociálně slabších rodinách.

Malina postla fotku z kavárny.

Keith chvíli bubnoval prsty do stolu a kousal se do spodního rtu, než došel k názoru, že po tom všem už je to stejně jedno, a vyhledal Emmetta Pollarda.

Byli přátelé přes dva týdny, protože během jednoho hodně nudného dílu Sabriny Keith kontroloval notifikace a Emmett mu mobil beze slova sebral. Našel sám sebe a pozval se mezi přátele. Aby mu prý mohl napsat, až bude nutné koupit další toaleťák.

Zatím ani jednou Keithe nenapadlo jeho profil rozkliknout. Vesměs proto, že měl Emmetta pořád na očích a nepotřeboval ho sledovat ještě na sociálních sítích.

Na profilové fotce byl Emmett s kafem v ruce, zatímco na úvodní dal obrázek usínajícího kluka s komiksovou bublinou a textem: Ten barák je nějak nakřivo. Keith měl dojem, že stejný obrázek viděl v učebnici architektury, proto ji vytáhl z batohu a pomalu obracel stránky, až došel ke čtyřicáté osmé a tam na konci kapitoly... Přejel po obrázku prstem.

Zbytek profilu byl vlastně typický Emmett. Spousta fotek s hromadou lidí, hlavně holek, ale těžko najít nějakou, která by byla v Emmettově společnosti víckrát. Statusy o ničem, jak se nudí v práci a na jakou párty o víkendu jde. Všechno okolo, ale nic bližšího. Ani jedna věc, která by říkala, co má rád, o životě, minulosti, rodině... A na každé fotce mu to až nesmyslně slušelo.

Což Keithe vedlo k myšlence, že s ním zrovna teď přece jen mluvit nechce.

V rychlosti vyskočil, aby mohl zavřít od pokoje, jenže zrovna v té chvíli uslyšel hlavní dveře. A to už by nejspíš nestihl, takže trochu nemotorně spadl zpátky do židle. Začal rychle psát do Wordu, aby to nevypadalo, že tam jen tak sedí, ale stejně měl pocit, že musí být zcela určitě poznat, jak strašně je nervózní.

„Keithe?" ozvalo se z chodby a najednou... Tam Emmett byl. Prošel přes obyvák do kuchyně a rozpačitě se šklebil. Anebo možná nejistě, protože rozpaky a nejistota vypadaly u Emmetta podobně. „Čau," hlesl.

„Ahoj," odpověděl Keith a mávl přitom rukou. Vstal a došel k futrům, o které se ležérně opřel. Jakože je všechno v pohodě a on je naprosto nad věcí. Ačkoliv měl spíš dojem, že rozhodně není nad, ale přímo v tom – ponořený v pocitech, takže ve sračkách.

„Všechno v pohodě, nebo si mám sbalit kufr? Moc jsem nevěděl... To je důvod, proč jsem... Ha! Ještě než cokoliv řekneš, měl by ses podívat na tohle." Emmett v ruce držel krabici, kterou teď zvedl a otevřel. Byly v ní dva kusy dortů. „Jsou vegan. Raw. A je tam jen datlový sirup, takže ti nebude blbě. Kdyby ti náhodou bývalo blbě. Teď nevím." Pořád stál s nataženou rukou a Keith nevěděl, jestli koukat na něj, do těch velkých psích očí, anebo na čokoládový a citrónový dort, což zase vypovídalo o hodně věcech.

Třeba o tom, že ho Emmett vůbec neposlouchal, protože kolikrát mu říkal, že má rád jen dýňový?

Na druhou stranu... Aspoň se snažil.