Čtyřikrát

ZLOMENÉ PÁRÁTKO

Byl to obrovský dům kousek za městem. Šlo spíš o venkovské sídlo s vysokými stropy a prostornými místnostmi. Všechno bylo laděné do bílé, ale v knihovně stály po obvodu celé místnosti regály z tmavého dřeva.

Robinson přejel prstem po jedné z polic a poté pohlédl na Keithe. „Tak co říkáš?"

„Je to skvělé! A obrovské. Sem se vám určitě všechny vaše knihy vejdou."

„Ano, to je pravda. Už se nemůžu dočkat, až dám knihy z práce a z domu dohromady," vzdychl Robinson. Přešel k oknu a otevřel ho dokořán. I když se teprve blížil konec února, venku už bylo překvapivě teplo.

Keith sundal batoh a z přední kapsy vytáhl knížku Muž, který nemohl přestat. „Tohle je pro vás. Jako dárek k novému domu. A hlavně k té knihovně. Je to o obsedantně kompulzivní poruše. Dostal jsem ji od mámy k patnáctým narozeninám a hodně mi pomohla. Poprvé v životě jsem měl pocit, že na to nejsem sám. Že existují lidi jako já. Což byla asi hloupost. Věděl jsem i předtím, že existují lidi jako já, jen jsem je nepotkával. Takže... Hodně mi pomohla, ale už ji nepotřebuju. Navíc jsem vám chtěl dát dárek, na který když kouknete, hned si na mě vzpomenete. Za každou vaší knihou je skrytý příběh a tak... Bože, to je hrozná hovadina. Celou dobu zkouším přestat být kluk s OCD a pak vám dám tohle. To jsem fakt vychytal. Na moji obranu... Víte, že je strašně těžké vybrat vám knihu, kterou ještě nemáte? Nemáte ji, že ne?"

Celou dobu stál s napřaženou rukou a slova z něj šla tak nějak přirozeně. Vlastně se za ně ani nestyděl, jen nechápal, proč tohle všechno potřebuje tak nutně říct.

Robinson knihu přijal. Nejprve ji spěšně prolistoval a teprve poté vzhlédl. „Děkuju. Je to krásný dárek a rozhodně ji zatím nemám. A aby bylo jasno, až na tuhle knihu jednou v knihovně narazím, rozhodně si nevzpomenu na kluka s OCD, ale na neuvěřitelně trpělivého a klidného přítele, který navzdory mým vrtochům bez jediné poznámky dál přebíral jednu knihu za druhou, ačkoliv věděl, že to dělá naprosto zbytečně."

Keith nejistě přešlápl. „To myslíte vážně?"

Profesor ani na vteřinu nezaváhal. „Samozřejmě. Keithe, za tu krátkou dobu, co tě znám, jsem si všiml jedné zásadní věci, kterou ty docela klidně ignoruješ. Chceš vědět které?" pronesl. A protože v domě nebyl kromě regálů žádný jiný nábytek, sedl si na parapet.

„Spíš ne," mávl Keith rukou, jakože ho to vážně nezajímá. „Ukažte mi člověka, co by o sobě chtěl zjistit něco nového. Pche. Ani náhodou," odvětil pobaveně a přitom povytáhl obočí, aby dal najevo, že ta otázka byla vskutku hloupá. „Co blázníte! Chci vědět všechno!"

„No dobrá," rozesmál se Robinson. „Ze všech lidí, co znám, a to já jich znám spoustu, jsi snad jediný člověk na světě, který každého bere takového, jaký je. A nezpochybňuje to. Toho si velice cením."

Keith nakrčil čelo. Vážně nad těmi slovy uvažoval a došel k názoru, že je to asi pravda. Docela, možná, pravděpodobně a tak dál. Spokojeně se usmál. „Taky jste mohl říct, že jsem brilantně geniální, extrémně odvážný, nebo nebývale odhodlaný, ale jo, myslím, že tohle je fajn. S tím dokážu žít."

„A máš výborný smysl pro humor."

„Samozřejmě."

Chvíli na sebe tiše koukali. Profesor Robinson byl opravdu zvláštní člověk, ale Keith ho měl upřímně rád. Nebyl to sice ten typ, kterému by se svěřoval s problémy ohledně zlomeného srdce, nebo by s ním někdy řešil cokoli, co by se týkalo Emmetta, ale vždycky se s ním ocital ve zvláštním vakuu, kde neexistovalo nic než knížky a příběhy a naprostý klid. A to bylo fajn.