Milý Harry Pottere (SNARRY)

12.kapitola

Nikdo nepředpokládal, že Harry Potter bude ten, kdo odejde první. Nikdo s tím nepočítal.

Kdykoliv Harry a Severus mluvili o smrti, byla vždycky tak daleko. Vypadalo to jako by měli všechen čas na světě. I po padesáti společných, zvláštních let se ta možnost zdála na míle vzdálená.

Ale teď, Severus Snape klečel u malého hrobu v koutě malého, soukromého hřbitova.

Hromady lidí přestaly přicházet před pár dny a Severus cítil jako by měl konečně čas na truchlení.

Pršelo, pršelo tak moc, že se mu jeho dlouhé, prošedivělé vlasy lepily na obličej, ale sotva vypadal, že si toho všiml. Obklopovaly ho květiny a svíčky a bylo jich tu tolik, že měl pocit jako by se v nich měl utopit.

Krátce se zamyslel nad tím, jestli by se to Harrymu líbilo, pak zavrtěl hlavou. Na tom už sotva záleželo.

Prsty pomalu přejel po písmenech na náhrobním kameni, dokud jeho hábit nezačal být ztěžklý deštěm.

Byl tu už dost dlouho. Nastal čas.

S hlubokým nádechem, tiše vytáhl dopis z kapsy a opatrně ho položil na hrob.

Drahý Harry Pottere,

Nemám slov. Jako by mě všechna opustila, spolu s tebou. Prostor, kde se ta slova vznášela, vyplňuje jen statická elektřina, nic než temnota. V mé mysli býval prostor, který jako by jsi zabíral, jako bys v ní měl vlastní místnost. Na tom místě jsem tě viděl tak jasně, cítil jsem tě. Byla ve mně část, která broukala tvé emoce, tichá připomínka toho, že jsi tam byl. Ale teď? Teď je tam ticho. Už tam nejsi. Je to jako by slib, který jsme složili, přes noc zmizel.

I přes to, že jsi to místo opustil a a je tu ticho, nikdy jsem na tebe nepřestal myslet. Ani na jedinou minutu. Na jedinou vteřinu. Je nepodstatné, že jsi opustil tu malou místnost v mé mysli, protože tam pořád trochu jsi. Jako bys mě nikdy neopustil.

Když jsem byl tvůj profesor nikdy bych si nemyslel, že to řeknu, ale chybíš mi. Je mi líto, že jsem tě nemohl zachránit. Snažil jsem se, jak nejlépe jsem mohl. Je mi líto, že jsem ti ta léta předtím nevěřil, i přes to, že mi Brumbál říkal opak. Každý den se v myslánce dívám na tvé vzpomínky, neschopný na tebe přestat myslet. Je mi líto, že jsem nebyl schopný svět přesvědčit, že jsi byl víc než jen "Chlapec, který přežil". Budu se snažit dál, slibuju.

Myslel jsem, že ty noční můry přejdou. Myslel jsem, že o tobě přestanu snít. Jak mám zastavit ty myšlenky?

Teddy chtěl dát tvůj portrét do Bradavic, ale nejsem si jistý, jestli bych to zvládnul. Ale doufám, že to dokáže, aby ti svět prokázal čest za všechno, co jsi pro ně udělal.

Miluju tě, Harry. A nikdy nepřestanu, i přes to, že jsi daleko, hodně daleko. Jsi tak daleko, že mám pocit, jako bych na tebe nemohl nikdy dosáhnout, ale slibuju, že se nevzdám.

Doufám, že se máš dobře, ať už jsi kdekoliv. Doufám, že si užíváš další skvělé dobrodružství.

S úctou,

Severus Snape.

//////////////////////

Tak to byla poslední kapitola. Snad se vám oba příběhy líbily jako mně. Děkuju všem za čtení, hvězdičky a komentáře.