MY DVA /Calin

Part 2

Šla jsem cestou domů.Trochu jsem se i bála protože byla dost velká tma.Jediné,co mě zachraňovalo bylo,že jsme v centrum města kde to nikdy nespí.
Takže ať už je den či noc moc to nerozeznáte kromě oblohy a světel.Lampy byly na každém rohu,ale i tak to nebyl úplně pocit bezpečí.
Hned jak jsem šla ulicí dál a rozhlédla jsem se,viděla jsem tam jednoho bezdomovce.
Musela jsem projít okolo něj jinak bych se nedostala domů.Strach ve mně hned nabyl když jsem slyšela jak si něco mumlá.Rychle jsem si z kabelky vyndala klíče.
To,že je někde hodně lidí nemusí automaticky znamenat bezpečí.Často to bývá opakem.Nikdy jsem se nespoléhala na lidi okolo mě.Když jsem to udělala vždy mě čekalo zklamání.Jen občas naletím Calinovi.
Rychle jsem obešla toho válejícího bezdomovce obloukem a začala odemykat hlavní dveře.Nevím proč mám já takové štěstí na tyhle věci.
Začala jsem trošku více panikařit když se ten bezdomovec snažil zvednout.Hádám,že měl ale v sobě dost krabicového vína na to aby se dokázal udržet na nohou.
Klíčem jsem dvakrát otočila do leva a zapadla do bytovky.Za sebou jsem hlasitě zabouchla a skoro vyběhla schody.Tohle ze všeho nenávidím.Chodit sama pozdě večer domů.Někdy se zamyslím na tím,jak je Calinovi vlastně jedno jestli jsem v pořádku nebo ne.Nikdy po mě nechtěl abych mu napsala nebo zavolala jestli jsem dorazila v pořádku.
Brala jsem to ale,že to má v povaze.
Odemkla jsem dveře od našeho bytu a odložila si všechny věci.
Říkám si jestli by nebylo lepší tam s ním zůstat.Kdybych tak udělala,litovala bych,že nejsem v pohodlí domova.Nic nikdy není dobře.Na všem se něco najde.Calin najde ve všem aspoň kousek toho dobrýho.To na něm miluju.

**

Probudila jsem se docela brzo ráno.Sama od sebe bych se určitě vzbudila později,ale ten hluk,co šel z ulice by slyšel i hluchý.Sotva jsem rozlepila oči od sebe a už jsem slyšela svoje jméno.Věděla jsem hned komu ten hlas patří.Pořád dokola křičel moje jméno dokud jsem nemusela vstát.

„Sáro!Otevři mi!"Jeho křik plnil prázdnou ulici.Nevěděla jsem s jakou náladou ho čekat tudíž jsem co nejrychleji vystřelila z postele a namířila si to k oknu.

„Pojď mi otevřít!"Zvolal hned jak mě viděl.
Jenom jsem si navlékla kraťasy přes dlouhé triko.
Sešla jsem dolů po schodech k hlavním dveřím.Už v prosklených dveří jsem viděla jeho obrys.

„No sláva."Vešel do dveří.Když okolo mě prošel jen se za nim linul zahořklý pach alkoholu.Nevypadal jako moc opilý,spíš dost unavený.

„Ty nemáš klíče?"Zeptala jsem se ho když jsme šli nahoru.

„Ne,asi jsem je ztratil."Šahal po kapsách a snažil se něco najít.

„Ztratil?"Musela jsem to zopakovat.To by znamenalo,že to jsou další klíče za tenhle rok.

„Jo,udělám si nový."Mávl nad tím rukou a zastavil u dveří,které jsem odemykala.Tímhle stylem každý zloděj v téhle čtvrti bude mít od našeho bytu klíče a moct nás navštěvovat.

„Za čtyři hodiny vstávám do studia."Uchechtl se.Byla už sedmá hodina ráno.

„Koukám,že jste si to užili."Usmála jsem se ironicky a doufala,že můj humor pochopí.

„Užili je malý slovo."Vydechl a přitom se svlékal z oblečení,ve kterém strávil předchozí den.

„Ukaž."Natáhla jsem k němu ruku a vzala si od něj ty všechny věci.Po chvilce si šel lehnou...

Chtěli by jste kratší nebo delší části?