Zlatá krev

7) Růže

Probudili mě hřejivé paprsky slunce, které se dostali do mého pokoje přes škvíru mezi závěsy. Všechny informace ze včerejška o tom, že Marol je můj otec a že zejtra přijede nějakej šlechtic, jsem jakžtakž vstřebala. Přesto mě trápila ještě jedna věc. Neměla by jsem mít podle proroctví zlatou krev? Podle mě, mi vždy tekla normální, červená. Rozhodla jsem se to zjistit. Vstala jsem, šla se opláchnout do koupelny a rychle se oblékla, ale moc rychle to nejde, když nosíte šlechtické šaty s velkou sukní. Vyšla jsem z pokoje a zamířila do zahrady. Tam je mnoho růží. Pravda, mohla jsem si nechat donést kytici růží do pokoje, ale když se mužů projít po nádherné zahradě skoro tak velké jako zámek, neodmítnu a navíc by služky osekali trny, takže by mi byli k ničemu. Bohužel, zahrada je na druhé straně zámku, než můj pokoj takže jsem musela celý projít . Doufala jsem, že nikoho nepotkám a nebudu mu muset vysvětlovat kam jdu tak ráno ještě před snídaní. Naštěstí služky nebyly tak troufavé, aby se mě zeptaly. Ještě to by mi chybělo, zodpovídat se služkám... Došla jsem ke keři modrých růží. Mé nejoblíbenější. Sehla jsem se a očima vyhledala největší trn. Přiblížila jsem k němu prst a začala počítat. Jedna, dva, tři... nabodla jsem svůj prst na ten trn. Uniklo mi bolestné vyjeknutí, protože jsem trn zabodla opravdu hluboko. Zvedla jsem se a zblízka se podívala na prst. Vytékala z něho kapička po kapičce krve. Červené krve.
,,Nevzdychej" ozvalo se za mnou. Lekla jsem se a otočila. Za mnou byla má matka.
,,Jakto že není zlatá? Neměla by jsem ji mít? " zeptala jsem se jí.
,,Tu dostaneš v den svých narozenin. Bude to znamení, že se máš jít postavit Marlovi." odpověděla mi. Usmála jsem se na ni. Vždy všechno věděla. Otočili jsme se a chtěli jít spolu na snídani, ale uslyšela jsem divný zvuk. Takový jako když pocákáte horký sporák vodou. Otočili jsme se za zvukem. Mé modré růže! Květy se zavřeli a celý keř rychle usychal.
,,Ne" řekla jsem spíš sama pro sebe a znovu se k němu sehla. Nevěděla jsem co se to děje. Matka mi dala konějšivě jednu ruku na rameno a druhou rukou se dotkla jednoho uschlého květu. Od místa kde se ho dotkla projela keřem viditelná vlna zelené energie, po které už keř neschnul, ale znovu vzkvétal se. Stonky se znovu zvedli, listy narovnali a květy se prudce otevřeli a z nich vyletěli modří motýli.
,,Páni" pochválila jsem matky kouzlo.
,,I když tvá krev není zlatá, je kouzelná. Jelikož ti ten trn ublížil a zbyla na něm kapička tvé krve, začala ničit celý keř. V budoucnu se ti to možná bude hodit" usmála se na mě ,nebo přitížit." dodala potichu a vydali jsme se na snídani.