,,Juliano!" Řval po mně Dominik.
,,Ano?" Zeptala jsem se.
,, Jasně jsem ti řekl, ať zůstaneš v autě!"
,, Jsem už dost stará na to, abych se k vám přidala!" Začala jsem po něm řvát.
,, Já jsem pánem domu, proto mě budeš poslouchat!"
,, Taková ostuda, táta se musí obracet v hrobě"
Na to Dominik nic neřekl. Vrátila jsem se zpátky do auta. Když jsem seděla v autě, začlo mi docházet, že jsem to přehnala, ale zase na druhou stranu, je mi už skoro osmnáct let a mám právo na to, se zapojit do "bojů". Jenže můj ochrannářský bratr si myslí opak. Táta nám umřel při souboji s Albrechtovými. Od té doby jsou naše rodiny rozhádané. Ne, že bychom předtím byli nějak vzájemně si přátelští, ale nešlo o tolik. Už je to rok a půl co tu můj milovaný taťka není a já se z toho nemůžu pořád oklepat. Chci být jako můj otec, chci být silná žena, kterou jen tak něco nezkolí.
V autě jsem byla pořád ve střehu, při takovýhle akcích to ani jinak nejde. Po pár minutách přišel Dominik do auta.
Takové ticho snad ještě nepanovalo.
,,To bylo naposled, co jsi semnou jela" řekl a nastartoval auto.
,, Cože?! Proč?"
,, Ještě se tak blbě ptej."
,,No ptám"
,,Oba jsi nás ohrozila, příště zůstaneš doma a konec. Nemíním se o tom dál bavit"
Nic jsem mu na to neřekla, koukala jsem se z okna.
V mojí hlavě mluvil hlas a říkal jedinou větu pořád a pořád dokola: ,,Jsem Cittová a budu se bít za hrdost!"...,,Jsem Cittová a budu se bít za hrdost!"....
Zdravím, začínám psát příběh, trošku jinak než jste ode mě zvyklí, ale myslím, že se vám bude příběh líbit. <3
