Příběhy Velorum Palachty: Karan - Něco končí a něco začíná (1.)

Kapitola I. - Poutník

Jednoho letního dne do Nurmu zavítal zvláštní poutník. Humanoidní tvor, který měl však na výšku necelé dva metry, tělo měl pokryté černými ebenovými kostěnými šupinami, hlavu s protáhlým dračím čumákem a do ní zasazený pár zlatých plazích očí, vršek hlavy mu pak zdobil mohutný pár rohů. Namísto lidských rukou měl téměř až nestvůrné spáry, nohy jako wyverní tlapy a za ním vlnící se ocas. Oblečený do cestovních šatů a kožené zbroje, ke které byl na páse připevněný dlouhý meč na levé straně a dýka na straně pravé stál před truhlářem. "Zdravím, člověče, jmenuji se Xer'Zirrys Armungar, ale přátelé mi říkají Zir. Omlouvám se za svou troufalost, ale mám za sebou dlouhou cestu a rád bych si tu odpočal. Myslíte, že bych u vás mohl složit hlavu? Rád vám i zaplatím!", pronesl hlubokým sytým hlasem prazvláštní tvor. Maltyr si prohlížel onu bytost. "Nu dobrá...", řekl po chvíli truhlář, "bohužel vám ale nenabídnu žádnou postel váženej, takže si budete muset vystačit s kožešinou na zemi vedle krbu, tam bude teplo.". "Tisíceré díky!", dračí muž vysekl hlubokou poklonu a pak si všiml mladíka, který se celou dobu schovával za sudy s dešťovou vodou. "Nemusíš se bát chlapče! Já děti nežeru!", zasmál se a jeho ostré dravčí zuby mu v danou chvíli na přesvědčivosti nepřidaly. "Vomolouvám se za mladýho, ještě nikdy nikoho z vašich neviděl... Ale on se určitě otrká.. Jo a abych nezapomněl, jmenuju se Maltyr.", řekl muž a podal Zirovi ruku. "No a támhleto je Karan, můj syn, a támhleta květinka, to je moje žena Ellena.", dodal a s úsměvem ukázal na svou ženu, která se právě starala o své léčivé bylinky v malých dřevěných květináčích. "Velice mne těší.", řekl Zir a potřásl si s Maltyrem. "No, jen pojďte, ať nám tu nevynesete spaní! Za chvíli bude oběd, tak ste přišel tak akorát. Zrovna máme kance, kterýho soused včera ulovil. Pořádnej kus, takže bude určitě dost pro všechny.", začal Maltyr a už vedl Zira do svého skromného příbytku.

"Takže vy ste nějakej dobrodruh co cestuje po světě a pomáhá lidem?", tázal se s pobavením Maltyr. "Přesně tak. Cestuji po světě, pomáhám lidem, hledám poklady, bojuji s netvory. V podstatě dělám, co je potřeba.", řekl Zir a dopřál si další sousto pečeného vepřového. Karan, který se již z prvotního šoku oklepal, visel Zirovi na rtech, pokud se tomu tedy tak dalo říkat. "Tak to máte určitě spousty skvělých historek, žejo pane?!", vyhrkl mladík. Od otce sklidil jen nelibý varovný pohled, ale Zir se na něj zazubil. "To víš že mám, chlapče. Za těch 256 let, co jsem na cestách, už jsem zažil různá dobrodružství.", řekl Zir a dál se ládoval masem. Karan jen vypoulil oči a nevěřícně zopakoval, "256? 256 let?". "Ano. Ale pokud tě zajímá můj věk, tak to bude celých 367 let.", řekl Zir, když v duchu přepočítával roky. "367?! To už máte dávno bejt mrtvej ne?!", zapištěl Karan. "Karane! Takhle se s hosty nemluví! U bohů, takhle sem tě teda nevychoval!", rozezlil se Maltyr. Zir se pokusil napodobit lidský úsměv a jen mávl rukou, "To nic. Jestli nikdy nikoho jako jsem já neviděl, je to pochopitelná reakce. Nebuďte na chlapce na přísný." Poté se Zir otočil na Karana, "Víš chlapče, já jsem něco, čemu lidé říkají dračí národ, my si pak říkáme různě, ale hlavní rozdělení je podle pokrevních linií. Já jsem například zástupcem Xer'Anath, proto mám před svým jménem ještě to slovíčko Xer, takže se celým jménem jmenuji Xer'Zirrys a tím dávám už ve svém jménu najevo ke které linii patřím. Jsou tu pak ještě Vel'Sareth a Kaz'Orath. V pořadí, v jakém jsem nás vyjmenoval, jsme také spříznění s draky. Tedy má pokrevní linie je drakům nejblíž a naopak Kaz'Orath je drakům nejvzdálenější, přesto jsme ale všichni jejich děti." "Takže vaši rodiče jsou draci?", zeptal se s údivem hoch. "Ne, nenene... To se jen tak říká, draci mou rasu podle dávných příběhů stvořili. Moji rodiče jsou stejní jako já.", dovysvětlil plaz. "To je fakt úžasný! Nevěděl sem že někdo takovej vůbec existuje. A omlouvám se, jestli sem vás urazil pane, nechtěl sem otcovi udělat ostudu.", sklopil Karan zrak ke stolu a k do čista vylízanému talíři. "To nic mladíku!", zasmál se dračí muž, "Ještě toho spoustu o světě nevíš a já jsem se rozhodně neurazil.", dodal a otočil se s přátelským pokusem o úsměv k otci mladého Karana. Truhlář se nakonec jen usmál, "No tak nesmutni synu. Je pravda, že si toho v životě viděl pramálo. A asi bych na tebe nemusel být tak přísný. Navíc, pokud to tady panu Zirovi nevadí, tak v tom asi nevidím problém. Dáte si medovinu?", promluvil k synovi a následně se s tázavým obočím otočil k Zirovi. Jeho plazí oči jen zazářily. "Medovinu? Ano! Rád! Medovina je snad to nejlepší s čím jste vy lidé přišli, a obzvlášť vaše Velorská černá medovina, té se může vyrovnat jen Skjöldheimská!". Truhlář se od srdce zasmál. "Á, tak to vypadá, že ste znalec! To vás potěším, protože černou medovinu mám.", zaculil se na Zira, který nadšeně pohazoval ocasem ze strany na stranu. Zir se poté napil medoviny a svým dlouhým špičatým jazykem si olízl zuby. "Výborná věc.", dodal když odložil korbel. Takhle si ještě notnou chvíli povídali u stolu. 

Venku si Zir s Karanem našli místo na zahradě, kde je dostatek prostoru pro pohyb. Menší plácek hned vedle dílny. "Opravdu mě naučíte zacházet s tímhle?", zamával Karan ocelovou dýkou před sebou. "Jistě, jen to nedrž jako klacek, musíš ji uchopit takhle.", ukázal mu Zir. "Nohy od sebe! Jinak nebudeš mít žádnou rovnováhu a každý menší náraz by tě srazil k zemi jak zralé jablko.", instruoval jej dračí muž. Truhlář je pozoroval z lavičky pod jabloní a pokuřoval z dýmky. Zir s Karanem trénovali celý zbytek dne boj s dýkou, protože meč ještě chlapec nebyl schopný unést, alespoň ne ten Zirův. Před večerem, když byl Karan vyslán pro čerstvé mléko k sousedům, se Zir usadil vedle Maltyra pod jabloň. "Chlapci to se zbraní jde až překvapivě dobře. Jste si jistý, že nikdo ve vaší rodině nebyl válečník?", začal dračí muž. Truhlář se ostražitě rozhlédl a začal tichým ustaraným hlasem vyprávět, "Víte.. Karan o tom neví a já bych rád, aby to tak zůstalo. Nechte si to teda prosím pro sebe. Můj děd byl dřív jako vy, teda jako že byl dobrodruh. Cestoval po světě a byl celkem známej. Změnil si méno, aby k naší rodině nepoutal zbytečnou pozornost." Zir si svým plazím okem prohlížel Maltyrovu tvář a tiše a trpělivě naslouchal. Truhlář po delší odmlce pokračoval, "No možná ste sám někdy slyšel o válečníkovi jménem Laedros Harrat." Při zmínce toho jména se plazí úzká zornice rozšířila téměř do plného kruhu. "Ano... Ano znám, ten muž mne naučil základy boje.", řekl užasle Zir. "Vážně?", zarazil se truhlář. "Svět je malej, co? Ha-ha. Nikdy bych si ani nepomyslel, že potkám někoho, kdo by osobně znal mýho děda.", řekl pobaveně. "Vskutku.", řekl dračí muž. "Musím říct, že to byl úžasný člověk. Není divu že je Karan tak zdatný, pokud to zdědil po vašem dědečkovi.", pronesl zamyšleně. "To jo... ale stejně bych z kluka měl radši truhláře. Je to bezpečnější a rozhodně klidnější život. Nic nám tady nechybí, ženskou mu najdu raz dva, kluk je to pěknej a pořádnej. Navíc mu tady nikdy nepujde o krk. Za těch 22 let, co tu se ženou žijem, tu byl největší problém akorát tak s jedním zbloudilým trolem." Poté se na Zira upřeně podíval, "Nechci, aby se z kluka stal dobrodruh. Ne, když to nebude nezbytně nutný. Chápete?". "Ano. Učím ho jen sebeobraně. Svět je krutý a mít kolem někoho, kdo umí zacházet se zbraní, není k zahození." odvětil Zir klidným hlasem. "Dobrá.. dobrá.." řekl truhlář a opřel se do lavičky. 

Následující den probíhal klidně. Ráno se Karan učil jak zacházet s dýkou, a také mu Zir ukázal, jak pracovat na své fyzické síle a výdrži. Pár cviků, a nacvičované sestavy a postoje, které může chlapec sám trénovat. V poledne Ellena připravila výbornou hustou houbovou polévku. Během oběda Zir předal Ellen jeden menší deník, který našel na cestách. Byly v něm různé recepty na léčivé masti a tinktury. On jej k ničemu nepotřeboval a když za ubytování a stravu nechtěli peníze, říkal si, že by alespoň takový drobný dar přijmout mohli. Také jim daroval něco málo ze svých zásob kávy s tím, že i když nevědí, co to je, měli by to zkusit. Tmavá drcená zrna měla být zalita vroucí vodou a následně přecezena, aby v hrnku zůstala pouze tekutina. Ellena se zájmem poslouchala. Poté se Zir opět vydal ven s Karanem na pár cvičných soubojů. Byť to byl chlapec z osady, chytal se poměrně rychle, až to Zira udivovalo. Stále to však bylo hluboce pod vojenskou úrovní. 

Večer se všichni usadili ke stolu venku na zahradu. Na stole plály svíčky a všichni se smáli. Vyprávěli si různé vtipné historky a příběhy. V tom však rozvernou náladu přerušil truhlář, "Takže, Zire, zítra ráno vyrážíte zase na cestu?". "Ano. Ráno, jakmile vyjde slunce.", řekl dračí muž. "To je škoda. Nechcete tu ještě zůstat?", řekl smutný Karan. "Bohužel, mám povinnosti, kterým se musím věnovat. Ale až se za rok budu vracet, slibuji, že půjdu stejnou cestou a opět vás navštívím. Pokud to tedy rodičům nebude vadit.", řekl Zir a pohledem přejel po tvářích Maltyra a Ellen. "Kdepak! Nás to obtěžovat nebude. Že, drahá?", zasmál se Maltyr a podíval se na svou ženu, ta mu s úsměvem přikývla. "Budeme rádi, když si uděláte cestu kolem. Pohoštění se tu pro vás vždy najde", dodala bylinkářka s úsměvem svým jemným chlácholivým hlasem. Zbytek večera strávili dlouhým povídáním.

Ráno, jakmile první hřejivé paprsky letního slunce dopadaly na jehličky stromů,se Zir rozloučil s rodinkou a vydal se na cestu dál na sever. Karan mu ještě notnou chvíli mával a díval se, jak se poutníkova záda pomalu zmenšují v dáli.