Příběhy Velorum Palachty: Karan - Něco končí a něco začíná (1.)

Kapitola IV. - Z popela a ohně

Karan dlouho plul prázdnotou. Byl mrtvý? Spal? Byl snad v bezvědomí? Těžko říct. Vlastně ho to ani moc nezajímalo. 

„Chlapče..." promluvil silný mužský hlas.
„Halo? Kdo je tam?" zeptal se Karan.
„Nesmíš se vzdávat chlapče. Ne tak snadno. Bojuj!", rozkázala mu postava stojící v temnotě.
„Kdo jste?" zeptal se mladík.
Postava k němu přistoupila. Muž ve zbroji jako by vyšel z mlhy. Na výšku mohl mít necelých 180 centimetrů. Měl široká ramena, husté černé vlasy až po ramena, jasně zelené oči a tvář podobnou té Karanově. 
„Jednou to možná zjistíš, ale teď ne. Není čas. Prober se, Karane!" zvolal muž a jeho hlas se postupně vytrácel. 
Temnota mizela a nahradilo ji pouze matné nažloutlé světlo.

Karan se probudil na podlaze. Studené kamenné podlaze. Hlava ho bolela, jako by do ní udeřilo kladivo. Byl zavřený v ohradě. Ne, nebyla to ohrada, ale klec. Nebyla ale z kovu. Skládala se z tmavých a světlých větví. Ty světlé větve měly velmi zvláštní tvar. Kosti... Pomyslel si chlapec. Kosti! uvědomil si náhle. Celá klec byla ze svázaných tyčí a kostí. Karanovy smysly k se začaly opět vyostřovat. Posadil se. Co je to za hrozný puch? Odpověď se mu však naskytla dříve, než by to čekal. 

Místnost, kde se nacházela klec, byla velká asi jako jeho bývalý domov. Matné mihotavé světlo se linulo od malého ohně, kde se na roštu opékalo jakési podivné zvíře. Kolem ohniště seděli tři skřeti. Alespoň tak se jim Karan rozhodl říkat, protože vypadali trochu jako zlí skřítci z pohádek. Odporný zápach, který spouštěl dávivé reflexy, pocházel ze zvláštní hromady u jedné ze stěn jeskyně. Když se ohlédl za sebe, otřásl jím šok. Když zjistil, co se to tam hýbe, téměř vykřikl hrůzou. 

Rám ze dřeva. K němu připevněné háky. Na hácích bylo za nohy zavěšené tělo. Lidské tělo. Příliš malé na to aby patřilo dospělému. I přes fakt, že mu chyběla hlava a bylo téměř rozřízlé v půli, jako prase u řezníka, poznal o koho se jednalo. Lovcova dcera. 

Karan dostal závrať. Pocítil vlnu nevolnosti a poté se opět vše ponořilo do tmy. 

Probudilo jej sekání a křupání kostí. Když zvládl otevřít oči, přál si, aby opět omdlel. Jeden ze skřetů právě porcoval další části zavěšené mrtvoly. Poté Karan trhl hlavou, když se ti nechutní netvorové rozesmáli u ohně. Byl to krutý a uším protivný smích, který se nesl komplexem. 

Chlapci stékaly slzy po tvářích. Takže takhle skončím? Jako jídlo pro nějaké odporné skřety? pomyslel si. Tohle není fér... Proč já? Proč moje rodina? Nikdy sem nikomu nic neudělal, ani můj otec, a ani má matka. Proč? Proč nám tohle bohové dělají? naříkal pro sebe v duchu. 

Pomalu a jistě se již smířil se svým osudem. Jakou má asi tak šanci jeden chlapec proti hordě zákeřných zrůd? I kdyby se mu povedlo utéct, kudy se má pak dostat ven? Vždyť ani vlastně neví, kde je. A pomoc také nepřijde. Přes jeho osadu chodilo jen málo lidí a ještě méně dobrodruhů. Ani Zir by ho v téhle díře nenašel. 

Uplynulo několik hodin. Mladík seděl v rohu své klece, tiše vzlykal a  prosil bohy o záchranu. Modlil se ke všem drakům, o kterých ho jeho otec učil. Doufal a modlil se. Modlil se a prosil bohy o zázrak. 

Chlapcovy myšlenky narušilo pozdvižení. Hluk z jedné z mnoha chodeb, které vedly do jeskyně, ve které se nacházel. Do jeskyně se přihnali další skřeti. Všichni netvoři zpozorněli. Jeden z nich něco zavřeštěl a tři se vydali směrem k tunelu, ze kterého vycházel ten zvláštní hluk. Záře ohně Karana téměř oslepila. Skřetí vřískot se odrážel od kamenných stěn. Nelidský řev však vřískot přehlušil. Karanovi tuhla krev v žilách. Co to bylo? 

Někdo vběhl do jeskyně, která páchla mršinou a krví. Proběhl kolem spálených kobliních těl a rozmáchl se svým mečem. Koblin se pokusil úder vykrýt svým kopím, to však náraz nevydrželo a meč se zakřupáním kostí projel tělem nepřítele od ramene až po břicho. Další koblin bodl cizince do boku. Mohutná postava opět zuřivě zařvala a rukou popadla koblina za hlavu. Lebka netvora pukla jako zralý meloun. Další koblin se pokusil utéct, útočník jej však dvěma kroky dohnal a přesekl mu záda ostřím své zbraně. 

Zmatený Karan se díval, jak jeho zachránce masakruje skřety. Každá uštědřená rána byla smrtící. Poté se jejich oči střetly. Karanovy uplakané dětské oči si našly cestu k Zirovím plazím a divokým. 

Zir se rychle rozhlédl, jestli je kolem bezpečno. Poté se rychle vydal k chlapci.
„U Demia! Díky bohům, že žiješ, chlapče!" vyhrkl Zir.
„Všichni... všichni jsou mrtví Zire... matka... otec... oni..." plakal Karan.
„Oni je... všichni umřeli... bylo to strašný..." naříkal.
„Vím, Karane. Ale ty nejsi! Musíme tě dostat pryč, a to rychle, nevím, kolik jich tu je," řekl Zir a ostražitě se znovu rozhlédl. 
Karan jen přikývl hlavou a snažil si utřít mokré tváře. 

Zir si prohlédl klec a poté usoudil, že není čas hledat klíče nebo otevírací mechanismus. Popadl mříže v místech, kde mu přišly nejslabší a prostě je surovou silou rozerval. Chlapec tiše žasl. 

„Musíme jít, pojď!" rozkázal dračí muž a popadl chlapce za paži. 
„Jsi raněný," řekl chlapec, když si všiml krve na Zirově výstroji. 
„To nic není," řekl Zir a vytáhl narudlý flakonek. Odšpuntoval ho a vypil obsah. Nasládlá železitá chuť postupně přešla do trpkého konce. 
„Co to bylo?" zeptal se Karan zmateně.
„Lektvar," řekl Zir a vydal se zpět chodbou. Při cestě se jen ujistil, že jej chlapec následuje. 

Obezřetně procházeli různými tunely a místnostmi. Po cestě narazili na spoustu mrtvých těl koblinů. Karan jich spolu s těmi, které Zir zabil v místnosti, kde byl vězněn, napočítal něco přes 20. V jedné části narazili i na další lidi v klecích či ženy v bezvědomí připoutané ke kůlům. 

„Musíme jim pomoct!" řekl Karan.
„Není čas, musíme zmizet, než se přivalí celá horda," odpověděl Zir chladně. 
„Ale oni tady zemřou! Ty zrůdy jim dělají hrozné věci, a taky žerou děti!" protestoval mladík.
Zir se na něj letmo podíval chladnýma, a přesto smutnýma očima.
„Nemůžu zachránit všechny. Sotva sem zvládl zachránit tebe a ještě nejsem venku," odpověděl mu Zir. 
„Tak je zachráním já!" řekl Karan a už chtěl běžet k jedné z klecí.
„Odpusť, chlapče..." řekl Zir a udeřil hruškou meče Karana do hlavy. 
Chlapec se skácel k zemi. 
Zir si jej hodil přes rameno a spíše pro sebe dodal: „Věř že to nedělám rád, ale jinak to nejde. Nemůžu zachránit všechny."

 Sílící zvuky v zádech Zirovi dodávaly motivaci nezastavovat. Vřeštění bylo stále silnější a silnější. Tunely byly téměř k nerozeznání, ale zkušený dobrodruh si nezapomněl značit cestu, kterou sem pronikl, a tak východ z tunelů po chvíli našel. Horší to bylo s protáhnutím se na druhou stranu. Chlapce protlačil před sebou. Když konečně stanul nad vstupem do kobliní sluje, vrhl se ke svému batohu. Po několikavteřinovém přehrabování vytáhl lahev s jakousi hlenovitou hmotou. Zatřepal s ní a pak ji silou mrštil do vstupu do podzemí. Tříštění skla následovalo hučení a ohnivý výbuch. Tunel se propadl. 

„To by bylo... a teď co nejdál odsud," řekl Zir a podíval se na Karanovo bezvládné tělo. 
„Doufám, že mě nebudeš nenávidět, chlapče... ale udělal sem to pro tvé vlastní bezpečí," dodal dračí muž. 

Vzal si svůj batoh, vypil i druhou ampuli se zarudlým obsahem a prázdnou nádobku pak schoval do záhybů šatů. Karana vzal do náručí a vydal se směrem na jih. Pryč od chlapcova bývalého domova. Pryč od hrobu jeho rodičů. Pryč od všeho toho, co se tu stalo. Pryč z Černého lesa.