Příběhy Velorum Palachty: Karan - Něco končí a něco začíná (1.)

Kapitola III. - Zirův návrat

Už tomu byl rok, co se rozloučil s tím chlapcem, přesto na něj stále myslel. Vlastně myslel i na jeho rodinu, a tak se vracel s dary. Pro Ellenu se mu podařilo sehnat knihu o horských bylinách a jejich využití, pro otce pak koupil sadu velmi kvalitních dlát. Pro Karana pak koupil krátký meč, který byl dostatečně lehký, aby jej mladík uzvedl, a zároveň dostatečně levný, aby Zira jeho koupě nepřivedla na mizinu. Dračí muž si liboval nad tím, jaké dary sehnal.

Cesta z Hraeddrvöllru byla poměrně dlouhá a často musel hledat nové stezky a pěšiny, neboť ty, po kterých šel, náhle končily nebo je zasypala lavina. Jednou se dokonce musel vyhnout mladým zápasícím wyverním samcům, kteří si úsek jedné z pěšin vybrali za své kolbiště.

Na jednu noc bylo třeba najít vhodné místo pro tábor. Třebaže již bylo léto, ve zdejších krajích sníh hned tak netál, navíc byl vysoko v horách. Problém však byl v tom, že nikde žádné vhodné místo nemohl najít. Nakonec se mu, byť už po západu slunce, podařilo najít perfektní úkryt. Menší jeskyni. Usadil se co nejhlouběji a od batohu si odepl otep větví, kterou s sebou táhl už od nížin jen pro jistotu, kdyby náhodou nemohl narazit na vhodné dříví na podpal. V duchu se za svou svědomitost náležitě pochválil. Připravil si ohniště, a protože byl příliš líný na to trápit se s křesadlem, zhluboka se nadechl, z pod šupin na krku a hrudi mu vyšla slabá modro-fialová záře a z tlamy vyšlehl plamen stejné barvy. 

„Hotovo..." řekl spokojeně.
„Teď si dám kávu a bude dobře," liboval si dračí muž. 

U ohniště si rozbalil malou sadu nádobí. Lesklou kovovou konvičku s obručí se třemi nožičkami postavil k ohni. Její povrch byl ze spodu a ze stran začouzený. Z čutory do ní nalil trochu vody a dal ji vařit. Před sebe postavil svůj oblíbený šálek s rytinou dlouhého draka, který vypadal téměř jako had, dokonce mu chyběla i křídla. Starožitnost, kterou koupil již dávno v jednom přístavním městě. Prodával je jeden postarší muž, možná trochu blázen. Prý vyobrazují nebeského draka z hvězd. Nejdříve to Zira tak trochu zarazilo, Demios, Strážce světa a ochránce hvězd, přeci vydá jako ostatní draci, tedy alespoň co se týče křídel a tvaru těla, ale pak si řekl, že stejně nemá význam hádat se s bláznem, navíc ty šálky vypadaly opravdu hezky, tak proč si neudělat radost. 

„Hmm... Zajímalo by mě, co právě dělá Karan a jeho rodina," řekl si Zir pro sebe. 
„Zajímalo by mě, jestli je potěší ty drobnosti, co jsem pro ně sehnal," pokračoval v monologu.
Zatraceně, už zase ten zlozvyk. Musím přestat přemýšlet nahlas... pomyslel si.

Když se slunce přesunulo zcela za obzor a oblohu rozzářil třpyt hvězd, vypil si Zir svou kávu, kterou s sebou přivezl až z dalekého domova, najedl se a s očima upřenýma ven z jeskyně směrem k obloze pomalu usnul. 

Na cestu vyrazil brzy zrána, aby se do Nurmu dostal ještě před obědem. Nasadil tedy poměrně rychlé tempo a s dobrou náladou směřoval na jih. 

Cesta mu utíkala rychle a za pár hodin už měl na dohled Černý les. Něco mu ale nehrálo. Něco bylo jinak. Jeho citlivý čumák něco zavětřil. Kouř? Kouř! Za chvíli jej i viděl. Co ho však znepokojilo nejvíce byl fakt, že kouř stoupal zhruba ze směru, kde by se měla nacházet osada, kam měl namířeno. Zir přidal do kroku. Skoro se rozběhl. Míjel stromy a keře. Pach kouře sílil. Pach kouře a čerstvé krve. Úzké plazí zorničky se doširoka roztáhly. Svaly v nohou zabíraly, až pálily, a drápy se zarývaly do prašné cesty.

Když zadýchaný stanul na okraji osady, nemohl věřit vlastním očím. Domy spálené do základů, ještě doutnající. Pobití lidé, muži i ženy, leželi u cesty, na zahradách svých domů či před vlastními prahy. Všichni mrtví, zohavení a zneuctění. Zir se jal ohledávat těla. Jaká zrůda mohla něco takového udělat? Wyverna? Ne, ta by si přeci odnesla jednoho nešťastníka a nevypálila kvůli lovu celou vesnici. Co? Co za tohle krveprolití může?

Při ohledávání prvního těla našel bodné rády, podlitiny a podříznuté hrdlo. Muselo se jednat o inteligentního tvora používajícího nástroje. Nebo spíš tvory. Další tělo, zřejmě lovce, mělo hlavu rozdrcenou kamenem. Nevypadá to na jeden silný úder, spíš opakované nárazy. Zakrvavený nástroj ležel vedle mrtvoly. Myšlenky bleskaly dračímu muži hlavou. Těla žen byla obnažena, zneuctěna a jejich krky proříznuty. Muži surově zavražděni, ubiti, ubodání či podřezáni. Ale kde jsou děti? Zir vyrazil k domu truhláře.

Našel je kousek od domu. Nejspíše se pokoušeli utéct. Marně. Dopadli tak, jako všichni ostatní. V Zirovi vřela krev. Těla truhláře a bylinkářky pohřbil po velorském způsobu. Spálil je na prach. Popel smíchal a uložil do měděné vázy, kterou našel v ruinách domu. Vázu zakopal pod jabloň, pod kterou truhlář posedával, když Zir s Karanem trénovali. Dary, knihu a dláta, položil na rozrytou hlínu a pronesl krátkou modlitbu ke svým bohům. Když dokončil pohřeb, začal se rozhlížet po okolí osady. Ten, kdo tu byl, musel někde zanechat stopy. Žádná jiná těla krom osadníků tu nebyla a i těch bylo na Zirův vkus podivně málo. Přísahal by, že když tu byl před rokem, mohlo tu být okolo 37 osadníků. Těl tu napočítal pouze 21.  

Po téměř půlhodinovém pátrání našel stopu. Vlečené tělo. Někdo se ji pokusil zamaskovat, ale ne tak zdatně, jako to museli udělat ostatní. Zir stopu sledoval až k menší stráni. Díra, která vedla pod zem, byla poměrně malá. Alespoň pro Zirovo rozměrné tělo. Plazí oči pozorně zkoumaly detaily jámy i okolí a mozek usilovně přemýšlel. 

„Koblini..." přecedil tiše přes zuby.
Vztekle zavrtěl hlavou a začal si sundavat batoh ze zad.
„Mohlo mě napadnout, že to byly tihle malí sráčové. Bezcenná chátra, která se množí rychleji než krysy," nadával Zir.
„Když si pohnu, možná ještě kluka zachránim... možná," povídal si pro sebe. 
Poté vytáhl ampulku tmavě zelené tekutiny.
"Noctus, ten se bude hodit, nemůžu sebou tahat pochodeň."
Ampulku si odložil bokem a batoh ukryl stranou pod jehličí. Poté ještě jednou zkontroloval to, co si bral s sebou. 
"Noctus pro vidění ve tmě, dvě ampulky léčivého, dýka, meč... to by mělo stačit," ujistil sám sebe.

Poté, co se připravil, začal se soukat dovnitř. Nejdříve po čtyřech. Poté se mohl pohybovat alespoň přikrčený. Zubem odšpuntoval jednu ampulku a polkl její obsah. Tekutina, kterou vypil, chutnala odporně. Hořká byla víc než pelyněk a hustá byla jako zředěné hleny. Po chvíli však začínal vidět i v absolutní tmě. Vydal se tedy tunelem vpřed. 

Snad je ještě naživu. Musí. Musí žít. Opakoval si Zir v duchu.