Příběhy Velorum Palachty: Karan - Něco končí a něco začíná (1.)

Kapitola II. - Do roka a do dne

Uběhlo již několik týdnů od Zirova odchodu a mladý Karan na sobě pracoval jak jen mohl.  Každý den vzorně pomáhal otci v dílně, protože, jak mu Zir řekl, i poctivá řemeslná práce dokáže namáhat svaly. Po obědě se pak vždy, plný sil, oddával důkladnému tréninku, který mu Zir vtloukl do hlavy. Spíše si jej tam však Karan ochotně vtloukl sám. Posiloval své tělo a trénoval postoje.

Maltyr sledoval, jak z jeho syna roste pozoruhodný mladý muž. Den co den pilně trénoval, bez odmlouvání pomáhal v dílně a poctivě snědl vše, co jim Ellena připravila k jídlu. Dokonce se sám nabízel na všelijaké práce sousedům a známým. Zirova návštěva měla na chlapce bezpochyby dobrý vliv. 

Léto a jaro minulo a zima byla tady. Lesy a kopce pokryl třpytivý měkký závoj bílého sněhu. Sluneční paprsky zahřály jen pramálo a vítr byl den ode dne chladnější. Veselé štěbetání ptáků nahradilo havraní krákání a vytí vlků na lovu. Mráz se zakusoval do kůže a na těle zanechával zarudlé skvrny.

Karan se však nenechal od svého tréninku odradit a raději, než jako překážku, bral sníh a mráz jako výzvu. A tak, pouze v kalhotách, trénoval dál i navzdory mrazu a třesoucím se rtům a prstům. Měl na paměti co mu Zir řekl. Ne vždy budou pro boj ideální podmínky. Dýku musí bojovník udržet i ve zmrzlých třesoucích se prstech, nebo s popálenou rukou. A tak zatínal zuby a dál trénoval, až si o něj rodiče začali dělat starost. 

Zima pomalu odeznívala a příkrovy sněhu se začaly pomalu stahovat zpět k vrcholům hor. Slunce zase získávalo na své síle a první květiny začínaly pučet. Přicházelo jaro a sním i zpěv opeřených hudebníků. Veselé melodie o lásce a radosti nahradily melancholické krákání. Vůně květů a jehličí začínala plnit vzduch a krutý mrazivý vánek polevil ve svém chladu. 

Maltyr seděl s Ellen na lavičce před domem. Společně popíjeli bylinný čaj a sledovali, jak jejich syn trénuje. Z malého pohublého chlapce se stával silný, byť stále šlachovitý mladý muž s vyrýsovaným břišním svalstvem. Svaly na jeho pažích, stehnech a lýtkách také nabyly na objemu. Jeho čtrnácté narozeniny byly za rohem ale Maltyr si byl jistý, že už teď by krátký meč uzvedl bez větších potíží, ba by s ním i snadno dokázal mávat na bojišti. 

"Jak se na tebe tak dívám, tak si říkám, že už z tebe je pořádnej chlap! Co říkáš, ženo moje?" pronesl Maltyr hrdě a s úsměvem.
"Chlap nebo ne, pro mě to bude vždycky můj sladký malý chlapeček." odvětila Ellen.
"Ale matko... já přeci už nejsem malé dítě! Vidíš jak sem silný?!"
Karan se postavil do stojky na ruce aby demonstroval svou nově nabitou sílu.
"Dost skopičin! Postav se zas jak člověk a poď mi radši pomoct do dílny."
Maltyr odložil prázdný hrnek a začal se zvedat z lavičky.
Karan se postavil zpět na nohy a jeho černé vlasy mu splývaly na opoceném čele. Usmál se a vyrazil za svým otcem. Práce měli stále víc než dost. 

Léto se neúprosně blížilo a vyhánělo jaro pryč z kraje. Teplé paprsky opět prosvítaly mezi větvemi stromů a hráli na kůži jako pohasínající uhlíky z ohniště. Les byl plný zvuků a vůní oznamujících odeznívající jaro. Dny radosti, veselí a hojnosti. Alespoň takové měly být. Mohly být... 

Jednoho dne se však něco změnilo. Lovec po osadě hlásal, že zvěře je méně, hlavně pak zajíců a jiných menších tvorů. Prý také viděl cosi lidsky vypadajícího v keřích, ale když se za tím vydal, zmizelo to stejně rychle, jako se to objevilo. Také ptáci už tolik nezpívali a čas od času něco vyplašilo hejna opeřenců v lese nebo na okraji osady. Nikdo však neměl nejmenší tušení o tom, co mělo přijít... 

Karana probudilo zvláštní nelidské vřeštění a křik. Rychle vyrazil z postele a popadl dýku, kterou měl uloženou pod polštářem. Ve světnici se setkal s otcem.
"Slyšel si to? Co se děje?!" vyhrkl ze sebe Karan.
"Nevím. Koukej tu zůstat, já se jdu podívat." řekl truhlář se sekerou v ruce. 
Vyšel ven a zavřel za sebou dveře. 

Karan skrz okna viděl oheň, tančící siluety plamenů stravujících domy a keře. Před ohni se míhaly sem a tam postavy. Zvláštní bylo že většina byla o dost nižší a téměř jistě ne lidská. 

Maltyr rozrazil dveře. "Musíme pryč! Okamžitě!"
"Co se děje otče?!"
"Řekl sem okamžitě!" 
Ellena popadla Karana za ruku a společně vyrazili ven. 
"Musíme rychle! Nezastavujte!" křikl Maltyr zatím co vedl svou rodinu pryč z domu. 

Když se dostali ven, čekal tam jen chaos, bolest a krveprolití. Všude běhali zvláštní malí humanoidní tvorové. Máchali kolem sebe oštěpy, palicemi a dýkami, a hrůzně při tom vřeštěli. Bodali a sekali do lidí, ti se pak káceli a malí tvorové na ně naskákali jako smečka hladových psů. Paní, ke které chodil Karan pro mléko, vláčeli po cestě a strhávali z ní cáry šatů.  Sápali se po ní zatím co ona naříkala a prosila. Její muž ležel kousek od ní s dírou v lebce a kaší, která mohla být dříve obsahem jeho hlavy, všude okolo. Nehybný, s vytřeštěným výrazem a jedním okem téměř vypadlým z důlku.

Lovci, kterého Karan dobře znal, se dařilo zabíjet ty nechutné tvory pomocí jeho dýky, ale i jemu z těla prýštila krev a on již ztrácel na síle. Když klesl na jedno koleno, jeden z těch netvorů se na něj vrhl zezadu a kamenem ze zídky ho udeřil do zátylku, potom znovu a znovu. Lovcovo tělo se ještě chvíli cukalo i přes to, že po opakovaných úderech mu téměř nic z hlavy nezbylo. Potom Karan jen zahlédl jak jeho dceru, o 2 roky mladší než je chlapec, táhnou ty zrůdy někam do lesa. Křičela a snažila se chytit všeho co jí přišlo do cesty, volala svého otce o pomoc, ale marně. Pohltila jí temnota. 

"Zasraný malý kurvy!" Zaklel otec když se venku rozhlédl.
"Co to u všech ďasů je za sráče?!" pokračoval. 
"Otče pozor!" vyjekl Karan.

Na Maltyra se vrhl jeden z těch odporných skřetů, ale truhlář byl rychlejší a obličej netvora rozšklebila sekera v půli. Další přibíhal ze strany, otec si ho však všiml zavčasu a sekl po něm. Netvor se ale vyhl úderu a zašklebil se svými nechutnými špičatými zuby. Z blízka byly vidět všechny detaily jejich pokřiveného těla. Velké zelenkavé vypouklé oči, místo nosu 2 dírky, široké špičaté uši, huba plná ostrých malých zubů a nepřirozeně velká hlava v poměru k tělu. Nechutně hubení, bledí a zákeřní tvorové. Některé zdobily šperky z kostí, další se zakrývali primitivními rouškami z kůží a někteří byli zcela nazí. 

"Sráči!" Zaklek Maltyr když se na jeho boku objevil rudý květ. 
"Chcípni zatracená zrůdo!" sykl pak.

Sekera tentokrát trefila svůj cíl a z rány na břiše, kterou netvorovy uštědřila se vyřinuly střeva a žaludek. Tvor se je zoufale snažil zachytit a poté padl tváří do prachu cesty. 

"Ne!" 
Karan k otci natahoval prázdnou ruku. 

Truhláři na zádech visel jeden z těch skřetů, dýku z kostí proraženou skrz jeho krk. Krev se řinula z rány a stékala po hrudi dolů. Maltyr stvůru setřásl. Kopl jí do žeber a pokusil se té zrůdě dupnout na hlavu když v tom ho do hrudi zasáhl oštěp. Muž jen zavrávoral a padl k zemi. 

"Neee! Vy zrůdy! Vy zkurvený zrůdy! 
Křičel Karan a bodl do sbírajícího se netvora. 

Mladík cítil, jak se svaly pot hrotem dýky přetrhávají, a jak ocel zajíždí hlouběji a hlouběji do pokřiveného tvora. Hlouběji, až kovový hrot tupě narazil do kosti. Z toho pocitu bylo Karanovi na chvíli zle, ale adrenalin a žal byly silnější. 

"Chcípněte! Všichni chcípněte!" křičel.

Vrhl se na dalšího, na toho který držel oštěp. Chvíli se s tím nechutným stvořením přetahoval. Karan udeřil zrůdu pěstí, až jí cvakly zuby. Možná tomu i několik špičatých mrzáků vyrazil. Omámený skřet pak nestihl zareagovat včas a dýka se mu s prasknutím zabořila do jednoho z jeho vypouklých očí. Karan se ohlédl a viděl jak jeho matku napadl další malý netvor. Zvedl se a vydal se jí na pomoc. Bodl toho skřeta do boku. Ten jen hlasitě vřeštěl. V tu ránu se tam seběhlo několik dalších. Karan byl připravený s nimi bojovat. Všechny do jednoho je pozabíjet. Pak ucítil jen tupou ránu do zátylku. Poslední co viděl bylo jak z jeho matky strhávají všechno oblečení. Plakala. Pak přišla temnota.