Příběhy Velorum Palachty: Karan - Něco končí a něco začíná (1.)

Kapitola V. - Cesta dobrodruha

Když Karan otevřel oči, překvapilo ho, že má nad hlavou modré nebe.  Ležel na zádech v měkké trávě pod velkou jabloní.
„Kde... kde to sem? Co se stalo?" zeptal se, když se pokoušel posadit.
„Na cestě do Darunu. Je to menší město pár kilometrů jižně od Černého lesa," odpověděl Zir.
„Bolí mě hlava... byl to všechno jen sen?" zeptal se chlapec.
„Proč jdem vůbec do nějakýho města? Měl bych jít domů," dodal.
„Ne... ne nebyl to sen, chlapče. A domů nemůžeš. Koblini se často vrací na místa, která napadli," vysvětlil Zir.

„Proč se mi to stalo? Proč se to stalo našim?" řekl slabým hlasem hoch. 
„Svět je kruté místo... přežijí silní." Zir se pokusil vymyslet něco, co by mohlo chlapce povzbudit, ale nic jej nenapadlo. 
„Ty si tam nechal ostatní... nechal si je tam umřít..." Karan se na Zira podíval očima plnýma vzteku. 
„Nechal si je tam shnít! Trpět a umřít!" začal křičet mladík. 
„Ano." přiznal Zir. Nepřítomným pohledem mířil k lesu. 
„Jak si to mohl udělat?! Proč si zachránil jen mě?!" ječel skoro hystericky chlapec. 
„Přišel jsem pro tebe. Kdybych se zaobíral dalšími, mohlo to stát život nás oba," pronesl Zir klidně. 
„Jak k tomu můžeš bejt tak lhostejnej! Jsi stejná zrůda, jak oni! Jsi zrůda! Zrůda!" naříkal chlapec a rozmáchl se proti dračímu muži.
Zir se nebránil. 
Karan ho udeřil do tváře největší silou, jakou dokázal vyvinout. 
Úder neměl téměř žádný efekt, až na Karana, který se nyní držel za zápěstí, zatímco plakal. 
 „Je ti lépe?" otázal se Zir chladným hlasem. 
Chlapec jen dál vzlykal. 
„Pokud mě máš za zrůdu, budiž. Ať chceš nebo ne, zachránil jsem tě. Co dál se svým životem uděláš, je na tobě. Můžeš jít se mnou a stát se dobrodruhem, nebo si můžeš najít místo v Darunu a tam žít spořádaný život. Ode dneška si dospělý muž a já se podle toho k tobě budu chovat," řekl Zir. 

Chvíli v tichosti seděli u cesty. Letní slunce příjemně hřálo na kůži. Štěbetání vrabců a vlaštovek se rozléhalo všude kolem. Uteklo několik dlouhých minut, než Karan znovu promluvil. 

„Omlouvám se... dlužím ti svůj život... a to co, sem řekl... já..." začal mladík.
„Nech to být. Zvládneš chodit?" zastavil jej Zir.
„Ano, zvládnu," odpověděl Karan. 
„Dobře, tak se vydáme na cestu. Co bude dál bych raději probral po koupeli u džbánku medoviny," pronesl Zir, když pomalu vyrazil na cestu.
„Tak jo..." odsouhlasil chlapec a vydal se za ním.

Prašná cesta je vedla směrem k městu, které se před nimi v dáli objevilo po překonání jednoho většího kopce. Vzduch voněl po květinách, které rostly kolem cesty a na loukách rozprostírajících se všude okolo. Karan si prohlížel nové prostředí.

„Ještě nikdy sem neopustil Černý les..." řekl Karan.
„Vážně? Tak to tě čeká spousta nových věcí a zážitků. Svět je mnohem větší než tvůj les," odpověděl Zir. 
Poté opět nastala chvíle trapného ticha. 
„Opravdu nešlo zachránit alespoň jednoho dalšího člověka?", zeptal se pak chlapec.
Zir se zastavil a podíval se chlapci do očí.
„Řekl jsem snad, že to probereme v hostinci, ne?" na chvíli se odmlčel, a pak dodal: „Ne... ne, nemohl sem zachránit nikoho dalšího. V pohádkách možná existují všemocní hrdinové, kteří všechny zachrání a pak získají půl království a princeznu jako svou odměnu. Tohle ale není pohádka, Karane. Pokud si budeš hrát na hrdinu z příběhů, je možné, že tě to bude stát život. Rád bych zachránil všechny, ale v první řadě musím myslet na sebe a na tebe, až pak si můžu lámat hlavu s dalšími."
„Aha... chápu..." odvětil chlapec.
„Můžeš mi aspoň říct, co byli zač ti netvoři?" zeptal se pak ještě. 
„Koblini... odporná cháska žijící v podzemí. Nejsou dobří k ničemu. Troufnou si jen na slabší a pouze pokud mají převahu. Znásilňují, zabíjejí a plení. A taky žerou... žerou děti," řekl Zir a pokusil se zapudit jakousi zlou myšlenku. 
Karan neodpověděl. Zaťal pěsti a zuby. Nechtěl znovu plakat. Přeci jen je už muž. Alespoň Zir si to o něm myslel, a tak ho nechtěl zklamat.