Music and Theater

VI.

   Vzala jsem se a odjela jsem metrem na stanici nejbližší divadlu. Vystoupila jsem a vyběhla po schodech z metra nahoru a šla rovnou k divadlu. Bylo tam už nemálo lidí, ale nemohla jsem se odvážit jít k někomu z nich a prostě se jich zeptat. Dlouho jsem se přemlouvala, než jsem se odhodlala za někým konečně jít.

   „Ehm, dobrý den."

   „Dobrý den, potřebujete něco?"

   „No, já jen, jestli nemáte jeden lístek, který byste mi prodala."

   „Ne, nemám. Nashledanou."

   „Prosím, je to pro mě důležité, prosím vás."

   „Řekla jsem, že ne, a už mě nechejte, nebo zavolám policii."

   „Prosím!"

   „Halo, strážníku! Tahle dívka mě obtěžuje!"

   „Co se tady děje? Proč obtěžujete tu dámu?"

   „Ale já, já, já jen chtěla koupit lístek do divadla. Chtěla jsem jen koupit lístek do divadla od této milé dámy, je to důležité, opravdu!"

   „Proč by měl být lístek do divadla důležitý? Zajdete si tam jindy. A ať se to už neopakuje. Hezký den." Odešel policajt a já zůstala zkroušeně stát, sledujíc davy lidí, které se natěšeně hrnuly do divadla na představení s Tomem.

   Když už tam nikdo nestál a já tam stála vprostřed toho prostranství před divadlem sama, připadala jsem si jako jediné jablko na stromě, které ještě nespadlo. Jediný leknín na rybníce. Jako jediný obraz v obrovském muzeu.

   Vím, velice zvláštní přirovnání, ale byly první, které mě napadly.

   Sedla jsem si na schody před divadlem a jen seděla a koukala do nikam. Někam před sebe, do země a ještě skrz ni. Šlo dokonce i mimo mě, že se začalo pomalu stmívat a já tam pořád seděla na stejném místě, ve stejném postoji, jako přimrzlá.

   Bylo už šero a slunce nebylo nikde vidět. Začala být zima a já stejně pořád seděla. Nic jsem nevnímala, jako by neexistoval čas ani prostor, jen já a ty schody. Probrala jsem se z tohohle transu, až když z divadla začali vycházet všichni diváci představení. Byla už jsem sice ‚vzhůru' ale nenapadlo mě se postavit. Seděla jsem tam pořád, asi další půl hodinu. Asi jsem doufala, že se někde objeví Tom, přehodí přeze mě bundu a bude mě zahřívat. No, velmi naivní představa.

   Zima byla čím dál větší, já byla jen v saku a začalo poprchávat, navíc jsem nevěděla kolik je hodin. Ale jako magor jsem tam prostě zůstala sedět a čekala, netuším na co.

   Po několika desítkách minut jsem si uvědomila, že už zřejmě Tom nepřijde a tak jsem se postavila a šla jednoduše k metru. Avšak, ušla jsem sotva pár kroků a prošlo kolem mě několik lidí. V tu chvíli bych se vsadila, že vyšli z divadla. Kdo by byl v divadle ještě teď, když představení už skončilo? Herci! Tom! Pomyslela jsem si a zrychlila jsem krok. Šla jsem rychle, předehnala jsem je, ale nevšimla jsem si několika kachliček, které vystupovaly nad ostatní, a zakopla jsem. Přímo před nima. Hodila jsem super krásný držkopád před herci z divadla a před Tomem.

   „No ty vole, trapas!" začalo se za mnou smát několik asi sedmnáctiletých spratků. Cože? To není Tom? Ještě že tak, udělala bych si super ostudu. Pomyslela jsem si. Ti mladí mě obešli a já začala vstávat.

   „Halo! Jste v pořádku?" Přiběhl ke mně někdo, směrem od divadla a začal mi pomáhat na nohy. Když už jsem stála, opucovala jsem si kalhoty a zjistila jsem, že tam mám teda super velkou díru. Teď jsem si s tím ale nelámala hlavu, musela jsem mu ještě poděkovat, i když jsem nevěděla kdo to je.