Music and Theater

X.

   Už několik hodin jsem ležela na své posteli s neskutečným bolehlavem a snažila se usnout. Můj žaludek a hlava mi to ale nedovolovali. Ještě víc mi to pak znemožnil mobil, který mi začal vyhrávat těsně vedle ucha. Zamračila jsem se a zaklela.

„Kdo mě do prdele otravuje..." nestačila jsem doříct, když jsem na displeji viděla jméno Maxík. „...To jsem teda musela být hodně mimo." Přejela jsem po obrazovce a přiložila si mobil k uchu.

„Maxi? Co chceš?"

„Chtěl jsem jen vědět, jestli je ti už líp, princezničko."

„Ne, právě chci spát a nejde to."

„Mám přijet, panenko?"

„Před chvílí jsme se ještě viděli, to tady chceš jet znovu?"

„Pro tebe všechno, krásko." Típnul to. Bouchla jsem hlavou znovu do polštáře. Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. Bylo to strašně narychlo. Najednou se tady prostě objeví kluk, probudím se v jeho posteli, navíc bez oblečení, oslovuje mě přeslazenými termíny, stará se o mě, jako by mě znal už dlouho a bylo to v jeho popisu práce. Proč? Líbím se mu? Je možné, aby se do mě za tak krátkou dobu zamiloval a chtěl mě jenom pro sebe? On se mi líbí, ale nevím, co mám dělat, mám se do téhle hry sladkých slovíček taky zapojit? Nebo tomu nechat volný průběh? Zavřela jsem oči a přestala přemýšlet. Málem se mi podařilo vypnout se a usnout, ale uslyšela jsem klepání na dveře, což mě donutilo oddělit víčka od sebe a mozek znovu zapojit do oběhu.

„Ano?" dveře se otevřely a v nich se objevila vrásčitá tvář Mary.

„Laro? Venku je nějaký hoch a chce jít za tebou."

„Pusťte ho sem." Nevím, jestli si to můj mozek jen vymyslel, abych Maxe mohla lépe svést nebo jestli se to opravdu dělo, ale najednou mi bylo o sto procent hůř. Cítila jsem se strašně vyčerpaně, nevyspaně a každá část mého těla mě bolela. Pod peřinou jsem se zkroutila do klubíčka a přivřenýma očima sledovala dveře mého pokoje.

Konečně se otevřely a dovnitř vstoupil vysoký blonďák. Chvatně si sundal šedou mikinu a šel k mé posteli.

„Laro, jak ti je?"

„Čím dál tím hůř." Pohladil mě po vlasech a usmál se.

„Tohle jsem ještě neviděl, kocovina dorazí vždy hned ráno, ale že by dorazila až několik hodin po probuzení? To jsem ještě nepoznal. Ale neboj se, zpraví se to. Vím jak na to. Začli bysme sprchou." Posadila jsem se a opřela se o stěnu.

„Do sprchy?" zpozorněla jsem.

„Neboj, půjdeš tam sama, teda, jestli to zvládneš."

„Zvládnu." Posunula jsem se na kraj postele a nohy shodila dolů. Pomalu jsem se postavila a jeho silné paže mi pomáhaly.

S jeho doprovodem jsem došla až do koupelny a tam jsem se zavřela. Nevím, jestli to bylo mou zmateností nebo důvěřivostí, ale koupelnu jsem nezamkla. Jen jsem zavřela a všechno ze sebe shodila.

Pustila jsem na sebe vlažnou vodu a sedla si na zem. Jen jsem seděla na ledové zemi, opřená o kachle a nechala na sebe zvysoka padat kapky vody.

„Laro?! Jsi v pořádku?! Už pojď ven nebo nastydneš!" otevřela jsem oči a malinko se vzpamatovala. Vypla jsem sprchu a s námahou se dostala znovu na nohy. Ručník jsem si zavázala pevně kolem těla, aby nespadnul a vyšla jsem ven. Nevím, kam přesně mě chtěl Max zavést, ale já si to namířila znovu k posteli.

„Jsem v pohodě, jen se potřebuju vyspat."

„To sice taky ale potřebuješ bylinkový čaj a suchou housku." Než to dořekl, já už jsem ležela i v ručníku pod peřinou a jen přikyvovala.

„Mary ti to dá."

„Dobře, já tam zajdu, ale ty se obleč, nemůžeš být jen v ručníku a obleč se pořádně, je podzim, už není teplo jako v létě!" vyšel ven z mého pokoje a stále sledovala dveře. Až za několik vteřin jsem se mátožně zvedla a došla ke skříni pro oblečení.

Obléct se mi nedělalo moc velký problém a než byl Max zpět i s čajem a houskou, ležela jsem už zabalená v tlusté peřině.

„Tady máš ten čaj a housku. Do půl hodiny to do sebe celé nacpi, ten čaj ti nesmí vychladnout." Položil to na noční stolek vedle mě. Já jen přikývla a otevřela šuplík vedle postele.

„Na." Podala jsem Maxovi malý klíček. On ve vteřině pochopil, že má zamknout dveře od pokoje a taky to hned udělal. Sakra, jsem debilní? Proč to dělám? Nechávám se tady od něj obskakovat a vlastně ho ani neznám. A dala jsem mu klíč aby zamknul. Proč? Vždyť tady nebude nocovat nebo jo? Co když se bude o něco pokoušet? Co když mi něco udělá? Ne, koupelnu jsem taky nezavřela a dovnitř mi nelezl. Musím mu věřit, ale co když přece... ne, nic se mi nestane, on mi nic neudělá. A ne, už nebudu přemýšlet.

K mé posteli si přitáhnul křeslo a pohladil mě po mokrých vlasech.

„Nechceš je rozčesat a usušit?"

„Jestli se ti chce..."

„Moc dobře víš, že to pro tebe rád udělám, panenko. Kde máš hřeben?"

„V koupelně." Za chvíli byl znovu u mé postele. Sedl si do křesla a já se k němu posadil zády na kraj postele. Jednou rukou si mě držel kolem pasu a tou druhou jemně přejížděl po vlhkých vlasech. Vypadal a koneckonců se i choval tak starostlivě. Kdo by nechtěl takového kluka?

Po chvíli jsem ale začala klimbat a sesunula jsem se Maxovi do klína.

„Laro? Jsi v pořádku?" přesunuly mě jeho silné ruce na postel a přikryly mě. Víc už jsem ale nevnímala. Konečně se mi podařilo usnout.

S námahou jsem otevřela oči a s radostí i nadšením jsem zjistila, že už mě nic nebolí. Počkat? Co to je? V posteli se mnou ležel i Max. Zezadu mě ochranitelsky objímal a naše ruce byly propletené skrz prsty. Usmála jsem se a znovu jsem zavřela oči. Ač jsem už znovu neusla, ležela jsem tam ještě dobrou půlhodinu. Nechtěla jsem Maxe budit, když se o mě tak krásně postaral.

„Laro?" slyšela jsem tiché zašeptání.

„Maxi?" promluvila jsem stejným tónem. Nakonec jsem to ale nevydržela a musela jsem se začít smát.

„Vidím, teda spíš slyším, že je ti už líp, co, princezničko."

„Už se cítím dost dobře, a to jsem ani nevypila ten čaj." Začala jsem se znovu chechtat.

„Ty si to nevypila?"

„Ne." Max pokračoval ve smíchu. Pak se ode mě oddělil a urovnával si košili.

„Už budu muset jít, ale ještě jedna rada do života, ty už prosím tě nepij." Zasmál se a přetáhl si přes hlavu šedou mikinu. Já se postavila z postele a vyšla směrem k němu.

„Děkuju, Maxi. Moc jsi mi pomohl." Obejmula jsem ho a políbila na tvář. Sama nad sebou jsem se udivila, ale přešla jsem to. Max se jen usmál a vyšel ze dveří mého pokoje.

Doprovodila jsem ho až ke dveřím a tam jsme se rozloučili.