Music and Theater

I.

 Byla jsem nervózní, konkurs do národního orchestru byl již v plném proudu a já se bála, že něco pokazím. Chtěla jsem tam opravdu moc, ale jak jsem se tak dívala kolem sebe, mé šance mizely. Okolo byli samí skušení a o dost starší hráči než jsem já, všem bylo minimálně nad 30 a já, 20ti letá jsem tam stála jak solný sloup. Cvičila jsem pravidelně každý den pět hodin, dva týdny před zkouškou i deset, ale i přesto jsem cítila, že v tak silné konkurenci ostatních příčných fléten to nemůžu zvládnout.

   „Lara Jones prosím!" zvolala dívka, jen o něco málo starší než já, vykukující ze dveří do šatny a v ruce držíc nějakou složku s mnoha papíry. Já jsem jen vykulila oči a zkoprněla jsem. Nestihla jsem se ani rozehrát a už mně volají? Pomyslela jsem si v tu chvíli.

„Prosím slečnu Jones!" zopakovala netrpělivě dívka. Já se k ní rozběhla celá roztřesená. Ona se na mně jen usmála a rukou mi naznačila směr, kudy mám jít.   

   „Děkuji." řekla jsem. Ona šla za mnou a u dveří k podiu jsem slyšela hrát na příčnou flétnu někoho, kdo to uměl velmi dobře. Nakonec jsem slyšela jen tleskání porotců. Pak se dveře otevřely a vyšla z nich asi 40ti letá dáma s úsměvem na rtech. Mladá dívka mě poslala dovnitř a já jen nervózně, hlasitě polkla. Laro, musíš to zvládnout, ukaž jim, co v tobě je! Říkalo mi mé podvědomí. Já se tedy odhodlaným krokem vydala na podium.

   „Dobrý den." vysoukala jsem ze sebe.

   „Dobrý den," řekla postarší žena hledajíc mé jméno v seznamu, „slečno Jones." Dořekla s milým úsměvem.

   „Takže vy nám dnes zahrajete na příčnou flétnu moderní skladbu Spanish Love Song?"

   „A-Ano." odpověděla jsem nervózně na otázku a jeden z porotců se začal vysměvačně usmívat.

   „Nepřijde vám, slečno, že je to pro tyto zkoušky moc lehká skladba?"

   „Ano, ale myslím, že se vám to bude líbit." podařilo se mi odpovědět celou větou, která obsahovala dokonce i vysvětlení.

   „Dobrá, tak hrajte." řekla žena a mávla rukou. Ke klavíru si sedl starý muž, a začal s předehrou. Pak jsem se přidala já, a dala jsem do toho vše, co se dalo. Emoce, pocity, které k tomu patřily i jemné pohyby, které mě doprovázely. Když jsem dokončila. Otočila jsem se směrem k porotě. Nikdo z nich nic neříkal, a ani žádná mimika v obličeji nenaznačovala jejich názor na mou hru. Jen ta prostřední dáma ukázala gestem, abych odešla. Věděla jsem, že jsem neuspěla a do kapacity pět příčných fléten se nevejdu, jelikož nás tady na to bylo asi 20.

   „Počkejte si prosím na výsledky v šatně." řekla mi ta milá dívka a pustila tam dalšího odvážlivce. V šatně jsem čekala snad přes tři hodiny, až poté začli svolávat jednotlivé nástroje. Nejprve volali housle, violy, violoncella a kontrabasy. Pak Lesní rohy, pozouny, trumpety, tuby a příčné flétny na konec. Přišli jsme všichni na podium a porota vyřadila prvních deset zájemců, úplně bez milosti. Pak řekli pět jmen a pověděli, aby vystoupili z řady. Bohužel jsem mezi nimi byla i já. Věděla jsem, že jsem se tam nedostala, s tak primitivní skladbou. Jenže pak jeden člen poroty řekl větu, kterou bych v životě nečekala.

   „Vy ostatní odejděte, můžete to zkusit příště." Já jsem byla šokována. Takže já jsem tam? Tak kde jsem chtěla být? ANOOO!!! V duchu jsem se radovala.

   „Teď vám řekneme pořadí, ve kterém jsme si vás seřadili od nejhoršího po nejlepší." řekli první jméno, ale já to nebyla, druhé, třetí, ale stále nic.

   „Na druhém místě se umístila Lara Jones. Je to hlavně vaším procítěním a tím, že jste dala najevo emoce skladby. Kdybyste si vybrala něco složitějšího, možná byste vyhrála." řekl s úsměvem šedivý muž s knírkem a brýlemi.

   „Děkuji." řekla jsem a odebrala se do šatny, kde čekalo posledních pár nástrojů na rozhodnutí. Sbalila jsem si své věci a oblékla si kabát. Když jsem vycházela, organizátorka mi dala u východu nějaký informační papír:

   Vážená slečno Jonesová!

   Chtěli bychom vám pogratulovat k přijetí do ROYAL PHILHARMONIC ORCHESTRA a zároveň vám oznámit, abyste se dostavila dne 30. 1. 2014 v 14:00 na místo kde právě v tuto chvíli jste. Do CADOGAN HALL V LONDÝNĚ.

   Děkujeme za váš čas a budeme se těšit.

                              Porota Royal Philharmonic Orchestra.

                                                Dne 25. 1. 2014 v Londýně

Na tváři mi zazářil vítězný úsměv, a já se hecla, že domů nepojedu metrem, ale stopnu si na počest taxi. Když mi jeden z nich zastavil, nadiktovala jsem mu adresu a pořád dokola si četla ten lísteček. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem si splnila sen, o kterém sním už od 6ti let, kdy jsem začla hrát na flétnu. Byl to nádherný pocit. Když mi ten taxikář zastavil, zaplatila jsem mu, dokonce jsem mu dala i dýško a vystoupila jsem. Šla jsem po úzkém chodníčku, který byl vyšlapaný do krásně bílého sněhu k malému domečku. Bylo to kousek za Londýnem. Bydlela jsem tam v podnájmu u takové milé, hodné paní v krásném a útulném pokojíčku na půdě.

   „Ahoj Laro, Jak ti to dopadlo?" řekla milým hlasem shrbená, bělovlasá babička.

   „Dostala jsem se tam."

   „Jé, tak to jsem za tebe šťastná!" řekla s krásným úsměvem a položila na stůl kakao. Já si sundala kabát a čepici, šálu a rukavice, které mi Mary upletla. Všechno bylo ve stejných barvách. Zelená a červená a bylo to proužkované. Nakonec jsem si zula boty a zasedla za stůl.

   „Děkuji Mary, na vaše kakao jsem se těšila, krásně mě zahřeje." poděkovala jsem a s radostí se napila. Když jsem vypila celý hrnek, tak jsem Mary umyla nádobí a šla do svého pokoje. Rozpustila jsem si vlasy a zastrčila si sluchátka do mp4 a pustila si písničky. Bylo co oslavovat, a tak jsem si pustila můj nejoblíbenější SLIKPKNOT, MARILYN MANSON a OZZY OSBOURNE. Vím, možná vám to přijde divné, že hraju na příčnou flétnu a zároveň miluju metal, ale je to prostě tak. Žiju pro oboje. Lehla jsem si na postel a jen poslouchala a zpívala jsem si. Nakonec jsem u toho usla, a probudila jsem se ve tři hodiny ráno. Sešla jsem dolů do kuchyně. Šla jsem k ledničce a vytáhla jsem si pomerančový džus. Rozsvítila jsem světlo a nalila si do skleničky. Otočila jsem se a skleničku jsem položila na stůl. Vůbec se mi nechtělo spát, a tak jsem zhasla a vzala si ten džus do mého pokoje. Položila jsem si ho na noční stolek a otevřela jsem okno. Studený vzduch mi vrazil do tváře, jako kickboxer, ale mně to neodradilo. Vyklonila jsem se z něho, a koukala na zasněženou louku. Byla to snad jediná louka široko daleko, protože hned vedle stálo velkoměsto Londýn. Koukala jsem se ven a sledoval lehce se snášející vločky, přičemž jsem pomalu usrkovala džusu. Po chvíli jsem si řekla, že by bylo super se jít osprchovat, a tak jsem zapadala do mé malé koupelny. Svlékla jsem se a vlezla do útlého sprchovacího koutu. Zapnula jsem si sprchu a nastavila vodu na optimální teplotu. Voda mi stékala po kůži a mně to dělalo neuvěřitelně dobře. Když už jsem byla osprchovaná, tak jsem si zabalila vlasy do ručníku a oblékla se do pyžama. Po nějaké chvíli jsem si ty vlasy rozpustila a rozčesala pod fénem, který mi je zvolna sušil. Potom jsem si lehla do postele, ale okno jsem měla stále otevřené. Ta zima mi dělala strašně dobře, já totiž zimu miluju. Nakonec jsem usnula a spala až do rána.