Music and Theater

XIX.

Už pár týdnů jsem pracovala v té restauraci, ve které mi Tom našel místo. Byl tam dosti příjemný kolektiv a pracovalo se mi tam skvěle, ale musím uznat, že klesnout z pozice první flétnistky v Royal Philharmonic Orchestra na místo obyčejné servírky bylo trochu frustrující a navíc, by možná médiím nepřišlo tak přitažlivé, kdyby si tom začal s někým, kdo má alespoň trochu prestižní zaměstnání, ale já byla servírka a vzhledem k tomu, že bulváru nic neunikne, jsme si s Tomem užili dost krušné dva týdny, kdy se snad nikde nepsalo nic jiného, než to, že Hiddleston nemá na víc než na prostou servírku.

Bylo mi hrozně líto, že kvůli mi píšou o Tomovi toto a probrečela jsem kvůli tomu nejednu noc, ale o tom Thomas nevěděl. Nechtěla jsem ho navíc ještě zatěžovat mou hysterií, když už tak měl co dělat. Začalo se natáčet Avengers, do toho ten bulvár.

Snažila jsem se Tomovi udělat to nejlepší prostředí abych mu všechno vynahradila, aby si mohl odpočinout a cítil se dobře i přesto, že jsem sama byla z práce hodně unavená. Nedalo se to zvládat do nekonečna, a právě to jsem si začala uvědomovat.

„Tome, kdy přijdeš domů? Potřebovala bych s tebou mluvit," promluvila jsem do telefonu.

„Dneska se to tady asi trochu protáhne, ale budu mít pauzu na oběd, tak bychom mohli zajít do nějaké restaurace a můžeš mi všechno povědět," pronesl klidně.

„Dobře, tak můžeme ke mně do práce, kdyby ti to nevadilo."

„Ne vůbec, sejdeme se tam ve dvě. Musím jít, ahoj."

„Ahoj," zavěsila jsem a začala si balit věci. Věděla jsem, co chci udělat a musela jsem to udělat. Nebylo pro mě jiné cesty. Všechny své věci jsem si opět pečlivě naskládala do cestovní tašky, ale měla jsem ještě dostatek času na čaj. Sedla jsem si do malého křesílka a v rukou tiskla horký hrníček, který mě příjemně zahříval.

Hlavou mi proběhl snad celý můj život. Měla jsem skvělé dětství, ve kterém nikdy peníze nehrály roli, protože jsem měla dokonalé rodiče, ale táta se jednoho dne naboural a na následky zranění zemřel v nemocnici. Máma z toho byla špatná, zhroutila se a musela zůstat na nemocničním lůžku alespoň pár dní na pozorování. Vše pak vypadalo už dobře, ale hned na druhý den máma zemřela a abych řekla pravdu, nevím proč. Všechno, co mi řekli bylo to, že důvod její smrti bylo zřejmě vyčerpání. Nechtěla jsem se nadále procházet domem, ve kterém jsem celou dobu potkávala je, sledovat jejich věci a oblíbená místa. Musela jsem se odstěhovat. Našla jsem si podnájem u staré paní Mary na okraji Londýna, kde jsem se zabydlela v podkrovním pokoji, a hlavně jsem se také stala největší přítelkyní té staré paní. Několik měsíců jsem nepracovala, i když jsem se snažila najít si nějaký přivýdělek, celou dobu jsem žila jen z prodeje domu mých rodičů, ale pak najednou, jako by mi nebe začalo přát a já měla tu čest splnit si můj největší sen od chvíle, kdy jsem začala hrát na příčnou flétnu, být členkou národního Britského orchestru. Dostala jsem se přes výběrové zkoušky a získala pozici druhé flétny. Vše bylo na tu chvíli tak úžasné, zdálo se to jako sen, a navíc jsem dostala sólo při Shakespearovských slavnostech v divadle Globe. Všichni mi tenkrát gratulovali a říkali, že jsem to zahrála dokonale, a právě z toho důvodu se se mnou chtěli setkat i herci, kteří ten den vystupovali. Právě tenkrát jsem ho poprvé viděla. Mou, dovoluji si říct, životní lásku, Thomase Williama Hiddlestona. Byl dokonalý a vlastně stále je. Potkali jsme se několikrát znovu a já ho měla za opravdového Britského gentlemana, bohužel jsem se zapletla do špatné sítě zbohatlického Němce Maxe a otěhotněla s ním. Nevím, jak se to stalo a proč jsem to vůbec dopustila, když teď nad tím přemýšlím, vždycky jsem milovala Toma a ne jeho. Podvedl mě a vyhnal pryč těhotnou, to dítě nechtěl, a právě v tu chvíli jsem si znova vzpomněla na mého úžasného prince. Přijel za mnou a zachránil mě, ale já se cítila jako jedna velká koule přivázaná k jeho noze, což se snad ještě zhoršilo, když jsem potratila a potřebovala jsem zázemí a odpočinek. Nechtěla jsme mu víc překážet, a tak jsem se několikrát snažila odejít a dát mu pokoj, ale on se vždycky vrátil a pomohl mi znovu a znovu a já si začala naivně myslet, že mě miluje, přiznal se mi však, že to není pravda, a tak jsem znovu odešla. Chovala jsem se jako hloupý adolescent, ale zachránil mě zase a choval se znovu mile. Byl hodný a pozorný a já jen naivně doufala, že se něco z měnilo, ale vlastně dodnes nemám jistotu, že mě miluje, nikdy mi to neřekl. Bydleli jsme spolu už pár měsíců a troufám si říct, že jsme žili jako pár a stejně tak to očividně viděl i bulvár. Ustavičně do nás vrtali a Toma uráželi, že si nedokáže najít vhodnější partnerku. No a teď jsem tam seděla a upíjela čaj z mého oblíbeného hrnečku.

Když jsem vyzunkla všechen čaj, šla jsem se připravit na cestu do centra. Chtěla jsem tam být dřív než on, protože jsem si potřebovala zajít ještě za spolupracovnicí Claire.

Přes rameno jsem si přehodila malou kabelku, ve které jsem měla jen mobil, klíče a peněženku, a pak vzala do ruky velkou cestovní tašku. Vyšla jsem z toho útulného bytu, který mi byl spásou několik minulých měsíců a týdnů, zavřela za sebou a zamkla. Pomalu jsem se vydala k nejbližší stanici metra, kde jsem nasedla do právě přijíždějící soupravy a vystoupila jen o pár zastávek dále v centru města. Prošla jsem pár ulicemi až k mé práci v restauraci Gaucho.

Ihned jsem prošla do kuchyně a pak dozadu do společných prostor, kde byla šatna. Položila jsem tam svou tašku a v kuchyni počkala na Claire.

„Ahoj, co potřebuješ, nemám moc času, pracuju."

„Vezmi mě prosím bydlet k sobě. Já už u Toma být nemůžu a prosím, neptej se, vysvětlím ti to kdyžtak později," řekla jsem ve spěchu a šla čekat na Toma před restauraci, což netrvalo vůbec dlouho.

„Ahoj, můžeme," pronesl s úsměvem Tom a nabídnul mi rámě, které jsem já ovšem odmítla. On se jen otočil, rukou si prohrábnul jeho skvostné vlasy a vešli jsme dovnitř k jednomu volnému stolu.

„Takže, Tome, potřebuju ti něco říct,"

„Povídej, vypadáš hodně důležitě."

„Tome, je to důležité. Chci od tebe odejít."

„Cože?"

„Přestěhuju se a byla bych ráda, kdybychom naprosto přerušili kontakt."

„Proč, Laro?"

„Dost jsem se osamostatnila a neboj, mám kam jít a teď už tě opravdu otravovat nechci, navíc je to na mě hrozný tlak, když se vidím všude v novinách i na internetu a snažím se, aby ses už dále nestresoval alespoň ty a měl doma klidně prostředí, ale zkrátka na to už nemám sílu a nechci to zažívat do konce svého života. Promiň," pronesla jsem smutně a sklopila hlavu. Zvedla jsem se k odchodu.

„Laro, já jsem si tě chtěl vzít," zarazila jsem se, ale nepodívala jsem se na něj, „jsi ta nejúžasnější dívka, kterou jsem kdy poznal. Jsi nádherná jak vzhledem, tak i duší a trvalo mi to, než jsem si to uvědomil, ale chci si tě vzít. Miluji tě," pronesl se slzami v očích, ale já už nemohla se svým rozhodnutím nic dělat. Nechtěla jsem, aby moje soukromí znali všichni lidé okolo a chtěla jsem mít klid. Položila jsem mu na stůl klíče od jeho bytu a odešla.

Šla jsem do kuchyně za Claire, která mi dala klíče od jejího bytu. Přesně tam jsem se vydala zadním vchodem restaurace. Hodila jsem tašku k botníku a sedla si na gauč.

Došlo mi, co se stalo, co jsem udělala i neudělala a jak moc jsem mu musela ublížit. Začala jsem plakat a slzy mi tekly až do pozdních večerních hodin, než nepřišla Claire z práce a nezačala mě uklidňovat. Všechno jsem jí řekla a ona mi pověděla, že tam Tom seděl ještě snad hodinu, ale jen seděl, nic si nedal a koukal z okna a pak se jen zvedl a odešel.

Cítila jsem se hrozně, už jen poroto, že jsem si byla jista, že ho miluji. Ho a nikoho jiného, ale musela jsem zapomenout, protože tenhle život nebyl pro mě.

KONEC