Po smrti otce si přála, aby její život za něco stá, chvíli ji trvalo, než si uvědomila, že se stala chudou holkou. Charlottin otec kníže Orleánský zemřel na pracovní cestě do Švýcarska. Je to již pár let zpátky, kdy se hraběnka ujala Charlotty, aby sloužila na jejím panství. Hraběnka byla velice milá a přívětivá. Žila na svém panství se svým jediným synem, Adrianem.
Adrian byl velice milý a pohledný muž. Ty jeho modré oči, do kterých se Charlotta nemohla přestat koukat. Zlatavé vlasy, které by chtěla hladit. Úsměv, který Charlottě dodával energii. Postavu takovou, že by dokázal svést každou dívku v panství.
Jednoho dne nesla hraběnce čaj a Adrian seděl vedle ní. Když Charlotta dávala nápoje na stůl, Adrian ji z ničeho nic oslovil: „nechtěla by si s námi dát čaj?" Hraběnku to zaskočilo. Charlotta viděla v jejích očích hněv, vztek, zlost, zlobu a nenávist. Otočila se a omluvila se Adrianovi, že nemůže a odešla. Viděla, jak se hraběnka na něho usmála a říká: „To je Charlotta, dcera knížete Orleánského." Adrian se na ní podíval se slovy: „tak proč, nemůže sedět s námi?" Hraběnka se na Adriana podívala a Charlotta viděla její kalné oči od slz. „Můj nejdražší synu, ona je služka." Adrian poprosil matku, aby mu povyprávěla celý příběh. Hraběnka se na něj podívala a rozplakala se.
„Je to již hodně dávno, když jsem poznala jejího otce. Strávili jsme spolu nádherná léta, než zjistil, že se mu narodil syn. Když se mi asi po roce opět zvětšilo břicho, věděl, že je něco špatně. Myslel si, že to bude další potomek, když však zjistil, že je to dívka, sebral se, a i s Charlottou odešel. Netušila jsem proč odešel s ní a ne s tebou, ale nemohla jsem ho zastavit. Po té co umřel, jsem se Charlotty ujala já."
Charlotta nevěřila svým uším, že byl její bratr. Adrian se zvedl, omluvil se hraběnce, rozloučil se s ní a šel směr kuchyně. Kde Charlottu nenašel, vydal se jí tedy hledat do zahrady, kde také nebyla. Poslední co ho napadlo kde hledat, byl Charlottin pokoj. Zaklepal, ale nikdo se neozýval. Otevřel dveře a zeptal se zda, může dál. Když vešel, viděl Charlottu sedět v tmavém koutě, se slzami. Přibližoval se k ní se slovy: Proč pláčeš? Co se ti stalo? Mohla, ale nechtěla mu říct, že ví, kde je pravda. A tak mu jen odpověděla, že se jí stýská po otci. To už Adrianovi nedalo a tak se jí to rozhodl říct. „Měla bys něco vědět, jsem tvůj bratr. Matka mi vše řekla." Když ji tohle řekl, i přes to že znala pravdu, rozbrečela se ještě víc. Adrian ji začal hladit po tváři, když v tom přišla hraběnka. Okamžitě ho od ní odtrhla se slovy: „nebudeš se stýkat s mým synem!" netušila proč, ho odtrhla, ale nechtěla to řešit.
Ráno bylo jaké každé jiné. Jako každé ráno nesla hraběnce a Adrianovi oblečení. Když pomohla hraběnce obléct si její oblíbené šaty, zeptala se, proč se nemohou s Adrianem stýkat. Hraběnka se na ní podívala a povídá: „Víš, Charlotto, nebudu ti to vyprávět, co a jak bylo. Jednou si služka, a tou taky zůstaneš, na mého syna zapomeň." Charlotta pouze přikývla a odešla. Procházela dlouhou, krásně zdobenou chodbou když v tom potkala Adriana, ten ji zastavil a povídá: „Proč si smutná?" Charlotta jenom sklopila hlavu a smutně mu odpověděla: „mám zákaz se s vámi bavit, Pane." A odešla.
