Šli si s Adrianem lehnout. Ráno se šla Charlotta s hostinskou rozloučit, padlo i pár slz. Charlotta slíbila, že na ně nezapomene a někdy se zastaví. Ještě před tím než stačili odejít dala jim hostinská najíst a přivedla jim dva koně. Vydali se na cestu tmavým lesem, cestovali několik dní. Spali, kde se dalo, v lese, na louce, v hostinci. Byla to dlouhá cesta, v dálce zahlédli špičku paláce a oddechli si, že jsou konečně na místě. Adrian zavedl Charlottu k panství, kde sídlila jeho sestra a její syn. Adrian řekl služebnictvu, aby ho ohlásili u hraběnky. Kupodivu jim neotevřelo služebnictvo, ale hraběnčin syn Eliáš.
„Vítám tě Ad." Pozdravil ho. „Kdo je ta dívka s tebou?" otázal se. Adrian se usmál a povídá: „To je Charlott. Matka ji moc nemusí a tak jsme se rozhodli, že utečeme." Eliáš se zhrozil. „Vy jste utekli před tetičkou?" Adrian přikývl a Eliáš je pozval dál. Potkali spoustu služebnictva. Mnohem více služebnictva než na panství hraběnky z Swoodstonu.
Procházeli krásnou chodbou plnou obrazů, když v tom zaslechli hlas, otočili se směrem ke schodišti, kde stála Adrianova sestra.
„To je dost, že se někdy ukážeš." Řekla pobaveným hlasem a všichni se začali všichni smát. Adrian se přestal smát a vážným hlasem jí oznámil: „to víš, utekl jsem s mojí sestrou." Hraběnka Val de Lorie, se na Adriana podívala a povídá: „Od malinka jsem tě vychovávala a od té doby co si se narodil ty, nebyla matka už nikdy těhotná a hlavně ani nemůže." Adrian a Charlotta se na sebe nevěřícně podívali.„Pojďte si sednout a já vám vše řeknu." Řekla všem. Mezitím přišla služka a zeptala se, co si dají. „Dáme si čaj díky." Přikázala služce, která se uklonila a odešla. „A ty jsi?" podívala na Charlottu a naznačila, že mluví na ní. „Já jsem Charlotta dcera knížete Orleánského." Odpověděla Charlotta.
„Jo holka. Ten měl tolik manželek a tolik dětí, že bych se ani nedivila, kdybychom opravdu byli příbuzní. Pravda je, že naše matka, Adriane, nemá s Charlottou nic společného. Odstěhovala jsem se, když ti bylo 5 a jste s Charlottou stejně staří." Charlottu udivovalo jak i přes to že jí vůbec neznala, věděla o ní naprosto vše. Hraběnka ale pokračovala: „tudíž je blbost, aby Charlotta byla tvá sestra. Je to dcera knížete, ale to je vše." Adrian se podíval s otevřenou pusou na sestru a zeptal se: „tak proč mi matka řekla to, že je Charlott moje sestra." Hraběnka se s pobaveným úsměvem podívala nejdříve na Charlottu, poté na Eliáše a nakonec na Adriana. „Bráško, ty ses do ní zakoukal a ona si nepřála, abys něco měl se služkou. I když je to dcera knížete, pořád je o něco méně vznešená než my." Odpověděla mu. Charlotta všem skočila do řeči. „Nerada vám to všem říkám, ale hraběnka bude mít o Adriana strach. Co když ji napadne ho hledat tady?" zeptala se. „To je pravda, co když mě bude hledat tady?" zeptal se Adrian. „Ad, přestaň s tím. Tady tě hledat nebude. Mě si už nepamatuje. Naposledy jsme se viděli před 10 lety. To ani Eliáše jsem ještě neměla. Zapomněla, na mě." Byl už večer a služky šli všechny uložit. „Už běžte. Já se o sebe dokážu postarat sama. Jsem jedna z vás, i když z vyššího rodu." Uklonily se a odešly. V pokoji bylo rázem hrobové ticho. Charlotta si lehla do postele, byla úžasně měkká. Hedvábí, na které nebyla zvyklá, si obmotala kolem těla a usnula.
