Ráno se Charlotta probudila, vstala a šla do kuchyně. Když přišla, podívala se na hodiny. „To už je tolik?" udivila se. „Dobré ráno, ano pojď rychle oloupat brambory ty naše, Šípková Růženko." Usmála se na ní hostinská. Charlotta udělala co měla, vzala si zástěru a šla obsluhovat.
Znala už všechny tváře, a ony znali jí, ale dnes se v hostinci objevil někdo, koho Charlotta neznala. „Dobrý den, pane, co vám můžeme, dnes nabídnout?" zeptala se, co nejpříjemněji uměla. „Dám si pivo." Řekl jí otráveně. Donesla mu tedy džbán piva a ubručený pán ji chytl za ruku „sedni si!" sedla si a podívala se pánovi do obličeje. Byl jí povědomý, ale nevěděla odkud. „Kdo jsi?" zeptal se jí pán. „Jsem Charlotta dcera knížete Orleánského" odpověděla. Pán se na ní podíval, chytl jí za ruku a povídá. „Ach má drahá, já jsem kníže Orleánský. Já jsem tvůj otec." Charlotta se rychle zvedla, uklonila se pánovi. „Milý, pane. Můj otec je již 5 let mrtvý, zemřel na služební cestě do Švýcarska. Má nevlastní matka zemřela žalem. Ujala se mě, hraběnka ze Swoodstonu." Řekla pánovi a odešla. Když si uvědomila, že by si ho měla vyslechnout, přišla za ním. „Omlouvám se vám, pane. Mohu si vyslechnout váš příběh?" pán se na Charlottu usmál a odpověděl. „jistě posaď se a pozorně poslouchej." Charlotta se posadila k pánovi a poslouchala. „Odjížděl jsem na služební cestu do Švýcarska. Naše loď ztroskotala a já každé ráno chodil po pobřeží a vyhlížel loď, která by nás dostala z ostrova pryč. Když jsem ztratil naději, že žádná loď nepřijede, svázal jsem si vor a odjel z ostrova. 3 roky jsem byl na ostrově. Rok jsem se plavil po moři a pátý rok jsem hledal svou milovanou dceru Charlott a její matku. Pojeď se mnou na můj zámek." Charlotta seděla s otevřenou pusou a pozorně sledovala svého otce. „Omlouvám se vám, ale nemohu s vámi odjet. Mám tu svou rodinu. Hostinská a hostinský mě přijali jako svou dceru, kterou oni nikdy mít nemohli. Těch 5 let co jsem byla na panství u hraběnky ze Swoodstonu jsem pracovala jako služka. Tu práci miluji a nechci už dělat nic jiného." Pán se usmál „to nic, Charlott, já tě přece nenutil. Zůstaň si tu, někdy tě zase přijedu navštívit." Vstal, nechal jí na stole jeden zlaťák a odešel.
Zbytek dne přemýšlela, jestli neudělala chybu. Když toto říkala, hostinské rozplakala se: „Charlott, děkuji ti, že jsi tu s námi zůstala. Ty jsi dar z nebe. Tvojí pomoc jsme potřebovali. Jsi jako naše dcera." Řekla ji hostinská a objala ji. Naposledy ji objal Adrian. Doteď si na Adriana nevzpomněla, ale hostinská jí ho zase připomněla. „To mě těší." Usmála se a řekla, že jde uklidit po hostech.
Večer se Adrian sebral a jel Charlottu naposledy hledat. Bloudil tmavým lesem. Když se dostal do hostince, uviděl Charlottu a rozbušilo se mu srdce. Šel k ní. Čím víc, se k ní přibližoval. Tím víc, si uvědomoval, co pro něho znamená. Stál přímo za ní a do ucha jí zašeptal: „Konečně jsem tě našel, má drahá. Chyběla jsi mi." Charlotta se lekla a otočila se, ale když viděla Adriana, skočila mu kolem krku. „to ty mi taky." Zamilovaně se na sebe podívali a Adrian Charlottě začal vyprávět: „Víš má drahá, Charlott. Už od chvíle co tě matka vyhodila jsem jako bez života. Nic mě nebaví. Nic mi nechutná, a to vše kvůli tobě. Tady jsem tě hledal už mnohokrát, ale hostinská mi vždy řekla, že tu nikdo takový není."Charlotta mu skočila do řeči „ já jsem to hostinské řekla. Ať mě tu nechá v utajení." Adrian, ale pokračoval „to nevadí, hlavní je že jsem tě našel." Chytl jí kolem pasu, objal ji a pak políbil. „Charlott, pojď semnou utečeme spolu za mou sestrou." Oznámil ji. Moc se jí to nelíbilo, ale i tak souhlasila.
