Doktor, modrá budka a já

1. díl- Smrt z kamene

Stalo se to už dávno. Možná si to už všechno pamatuji jinak. Stáří s sebou nese i tato úskalí. Přesto bych teď, na sklonku života rád sepsal dobrodružství, která jsem prožil ve stínu modré budky a jejího záhadného majitele. Viděl jsem mnohé z historie a z celého vesmíru, a přece to bylo tak málo. Chtěl bych víc. Ach, my lidé jsme tak titěrní. Nemáme šanci poznat všechny krásy, které život skýtá. Přesto bych nic neměnil. Jen bych se na ta místa chtěl podívat ještě jednou, než odejdu do tmy. Ale už dost sentimentálních žvástů. Doufám, že vás můj příběh alespoň trochu zaujme. Pokusím se vše podat tak, jak se to událo. Tedy, takhle to tenkrát všechno začalo...

To víte, to jsem takhle jednou šel, tak trochu ztracen, možná to znáte, v duchu jsem přemítal o věcech, jejichž důraz mi vždy bije před očima na poplach. S hlavou skloněnou, nepřítomně hledě na kočičí hlavy ulice, jsem nevěnoval příliš pozornost okolí. Proč taky, lehce temná noc a nikde nikdo. Tu jsem kdesi zaslechl šelest. Zřejmě šlo o šustění oděvu, v jehož pozadí, či spíše výraznějším popředí mi zazněl cupitavý klapot podrážek roztomile maličkých bot, které obvykle zdobí nohy dívek. Tu náhle onen zvuk, či jejich sestava zesílily, a přidalo se k nim lehké dívčino oddechování, které by v chladném vzduchu zimní Prahy jistě vytvořilo nejeden obláček páry.

Rozechvěle jsem se otočil, že snad spatřím původce oněch zvuků, onoho dupkání, dýchání a šelestu, leč nespatřil jsem nic. Zapadlá ulička, na dvou koncích osvícená lampami, byla krom mne a mrouskající se kočky na špinavé popelnici dočista prázdná. Dokonce i ty zvuky jako by utichly. Otočil jsem se tedy ve svém zklamání, že půjdu dál.

Tu však se ony „vysněné" zvuky ozvaly znovu, a teď jaksi naléhavěji, a přímo za mými zády. Kdosi zezadu vrazil do mého pravého boku, až jsem zavrávoral a pootočil se. Naštěstí jsem byl díky pravidelným tréninkům ledního hokeje na nějakou tu srážku zvyklý, a tak jsem náraz ustál. Následně jsem pohlédl na utíkající osobu, vskutku to byla mladá žena, co jsem mohl v šeru dle běžící siluety soudit. Na první pohled mne udeřily do očí její dlouhé pačesy. Ač nejsem v podobných věcech znalý, tuhle jsem poznal, přede mnou právě proběhla Fortuna jakoby přímo z antiky, či se mi to zdálo?

 Vpředu dlouhé vlasy, vzadu krátké. Příslovečně bych ji tedy měl chytit za pačesy. Zvědavost mi nedala a rozeběhl jsem se za ní. Po kluzkém, zamrzlém a nesypaném chodníku mi však podklouzla noha, a já upadl na záda a udeřil se o dlažbu do hlavy. Tělem a zvláště hlavou mi projela pronikavá bolest. Co nejrychleji jsem se ale posadil a chytil se za hlavu. V níž jako by mi namísto okysličené krve pulzovala čirá, vydestilovaná bolest.

Přes mžitky v očích jsem zahlédl, jak se dívka zastavuje na konci uličky u jakési modré telefonní budky. Byla dřevěná a dosti mi připomínala policejní budky, které jsem kdesi viděl na starých fotografiích z Londýna v 50 letech. Prý sloužily k přivolání policie v nebezpečí, či do ní bylo do jejího příjezdu možné zavřít zločince. Nyní už však dlouho žádná z nich v Londýně nestála.  Tak co u všech všudy dělala tady v Praze? 

Dívka u budky se začala nervózně přehrabovat v červené kabelce, visící jí přes rameno, načež z jejích útrob vytáhla jakýsi klíč na řetízku, odemkla dveře, či dvířka budky, poděšeně se ohlédla, a její oči spočinuly na mne. Pak se podívala kamsi daleko za mne, zhluboka se nadechla, jako by se snažila uklidnit, a vběhla dovnitř. Dvířka za sebou zavřela a zamkla dřív, než jsem stačil cokoli zevnitř zahlédnout. Když se dveře zavíraly, ozval se charakteristický vrzavý zvuk. Ohlédl jsem se. Za mnou, na konci uličky, kam se ta dívka dívala, nebylo nic než tma.

Stále jsem seděl, když bolest trochu ustoupila, tak jsem se postavil na nohy a pomalým, šouravým krokem jsem zamířil k budce, ta byla dál, než se zdálo. Pustil jsem si poraněné temeno, a pohlédl na svou dlaň. Ve vzdáleném světle pouliční lampy se na ní leskla krev. Náhle jsem uslyšel další zvuky, tlumené pohvizdování a pobrukování a chůzi, či snad poklusávání. Nu zkrátka rychlejší kroky. Tyhle byly docela jiné. Byly těžší, méně opatrné, jako by si snad jejich původce nedělal velkou hlavu z ničeho.