Doktor, modrá budka a já

2. díl- Probuzení

 Myšlenka, či vzpomínka?

Rozsvěcení vánočního stromku na staromáku, tak si to pamatuju. Byl jsem tam s rodinou. Kýč, všude lidi, shon a vztek, strkanice. Pak jsme našli v jedné zapadlé ulici ten obchod, takový „antikvariát" se starými LP deskami, fotografiemi a plakáty. Máma se tam chtěla podívat, byl tam Klus, a já... Chtěl jsem ho pozdravit, ale přišlo mi to hloupé. Potom jsme vyšli ven, chvíli se procházeli po Praze. Byl klid, mnohem příjemnější pocity než v tom davu u přesvíceného stromu... Pak jsem se s nimi rozloučil a šel do svého bytu. Jenže jsem se ztratil... Následně jsem našel tu modrou budku, byly tam sochy andělů, Fortuna a muž jménem Doktor, usmíval se na mě. Najednou se cosi rozletělo přímo na mou hlavu a praštilo mne to. A potom...

Propadl jsem se do tmy, jakési spirál ze snově nemožných i možných odstínů černi. Přičemž v té nejsvětlejší jsem chvílemi mohl spatřit,jak se kamenní andělé rozlétávali na kousky za  šíleného smíchu podivného bramborového mužíka s širokým šklebem...

Padal jsem níž a níž, až...

Otevřel jsem oči. Hlava mě bolela jako střep. Byl jsem jen v lehké noční košili a ležel jsem na posteli. Jednalo se o velkou manželskou postel, pohodlnou a měkkou právě tak akorát, aby si člověk řádně odpočinul. Zrovna v tom okamžiku jsem si uvědomil, že nejsem doma, a že se mi to všechno asi nezdálo. Rozhlédl jsem se po místnosti. Zdi byly natřené mírnými, nevýraznými barvami a visely na nich prosté obrázky. Ty jí dodávaly dojmu příjemného domovského prostředí. Místnost neměla žádná okna. Byla zařízena velmi jednoduše, ale útulně a kvalitně. Naproti posteli byly masivní mahagonové dveře, u zdi po mé levici stál dubový stůl se židlemi. Napravo byla šatní skříň, také dubová. Mimo to však byla místnost na první pohled tak nějak prázdná. Znáte to, takový ten zvláštní pocit z místa, kde nikdo dlouho nepobyl? Ani je moc nevyužíval? Přesně takový tam na mne padl.

Nábytek i podlahu pokrývala tenoučká vrstvička prachu. Ačkoli byla u stropu umístěna větrací šachta, bylo tam tak trochu zatuchlo. Krom zmíněného jednoduchého nábytku nebylo v pokoji nic. Jen na nočních stolcích stály dvě fotografie a malá, zřejmě ručně vyrobená dětsky legrační napodobenina Doktorovy lodě. Nemohl jsem si vzpomenout, jak se jmenuje. Začínalo to na té. Zamračeně jsem nad tím přestal dumat, a prohlédl si obrázky ve dřevěných, zasklených rámečcích. V prvním z nich byl ve zmenšeném měřítku zpodobněn jakýsi obraz. Vypadalo to jako něco od Van Gogha. Ve druhém druhé byla fotografie mladého manželského pár. Byl tam muž v šedém obleku, velmi hubený, měl světle hnědé vlasy, velký nos a zvláštní, smutný pohled. Přesto se lehce, byť nervózně usmíval. V jeho rámě byla zavěšena nevěsta, ta usmívala šťastně, bezstarostně a zeširoka. Měla na sobě nádherné, bílé svatební šaty. Její krásné dlouhé a husté zrzavé vlasy jí jako ohnivý vodopád splývaly na ramenou. Nesmírně jí to slušelo.

Opatrně jsem fotografie položil zpátky tam, kde stály a znovu se rozhlédl po místnosti. Všiml jsem si dvou věcí, na kterých před tím mé oči nespočinuly. Vedle skříně stála kolébka ze zvláštního, pórovitého dřeva, jehož vzhled mi byl zcela neznámý. Na jejím povrchu byly vyryty prazvláštní kulaté ozdobné znaky, či písmo, které mi rovněž nic nepřipomínalo. Nad vnitřkem kolébky visely ze stříšky zavěšené podivné předměty, nejspíše dávná obdoba chrastítek. Další objekt mi byl důvěrně známý. Jednalo se o můj oděv. Byl přehozený přes opěrák jedné ze židlí, mezi jejímiž nohami byly položeny mé kožené zimní boty, čisté a vyleštěné. Skoro jako v den, kdy jsem je koupil. Oblečení se zdálo být čistě vyprané.

Seděl jsem tam v té dlouhé noční košili, s obvazem na hlavě, a čekal, přikryt pokrývkou. Nevěděl jsem co dělat, než jsem zpoza dveří zaslechl rozhovor: „Pane, nemohu vám dovolit, abyste vstoupil neozbrojen. Tu dívku jsem ošetřil, ale může být nebezpečná," řekl první, velmi hrubě znějící hlas.