Doktor, modrá budka a já

5. díl- Chameleóní obvod

Doktor poté vešel do chodby, v níž můstek končil, a zahnul doprava. Tam bylo dlouhé točité schodiště. Schody byly z obtížně identifikovatelného materiálu, pokrytého silnou vrstvou prachu. Čím níže jsme šli, tím více přibývalo pavučin.

„Doktore, copak si tu nikdy neuklízíš?" řekla Clara, když skončila obličejem v jedné z nich.

„Ale samozřejmě, a co nestihnu uklidit, tak uklidím v řídící místnosti, protože celá TARDIS je programovatelná. Jenže je tak velká, že i tak stihnu uklidit jen používané lokace, tak se na mne nezlobte. Á! Jsme tady!"

Čekal na nás na konci schodiště, pokud si lámete hlavu s tím, jak to všechno bylo osvětlené, nepomohu vám. Asi to mělo co dělat s programovatelností TARDIS, nevím, ale všude bylo světlo, aniž by se někde nacházel jeho zdroj. Výjimkou byla snad jen vstupní řídící místnost a chodba, ty osvětlovaly velké modré a zlaté kulaté reflektory, kterým Doktor velmi odborně říkal „kulaté věci."

Majitel lodi stál u silně nasvícených dveří, ke kterým od schodů vedl úzký průchod, takže jsme stejně jako na schodech museli jít za sebou. Na dveřích stál vše vysvětlující nápis: „Šmršťovýtah," který byl vyvedený v písmenech vystřižených z novin. Pod tím byl podobně vytvořený, ale menší nápis: „Nepovolaným i povolaným vstup ZAKÁZÁN!"

Dveře vypadaly zcela normálně, podle všeho byly z voštinové desky a měly klasickou kliku se zámkem. Zkrátka něco tak normálního, až to bylo v Doktorově kosmické lodi podivné a nepřirozené.

„Jsou tu nové, víte, smršťovýtah jsem dokončil před krátkou dobou, a dveře ještě nemám hotové, nápis nevyjímaje. Bude to celé takové hezky kovové se spoustou hejblátek, a varování bude jak v gallifreyštině, tak ve vašem jazyku. To abyste tam nechodili. Je to jedna z těch věcí, u které jsem se rozhodl ji vyrobit vlastníma rukama."

„Už se začínám bát," zamumlala Clara.

„A co je na výtahu tak nebezpečné?" zeptal jsem se s jistými pochybami.

„Na výtahu vůbec nic, ale tohle, tohle je smršťvýtah!" řekl Doktor tajemně.

Když si v mém výrazu nevšiml žádného překvapení, mávl rukou se slovy: „Počkej a uvidíš!"

Následně otevřel dveře a před námi se zjevila prázdná, velmi dlouhá šachta, přes Doktorovo rameno jsme nakoukli dolů a viděli, že končí kilometry a kilometry pod námi. Tam někde v hloubce bylo vidět malinkaté světýlko, což byl bez pochyby smršťovýtah.

„No jistě!" vykřikl Doktor a oba nás odstrčil, až jsme spadli na zem.

„Nemá přivolávací tlačítko!" řekl. „Ale zvukové záznamy by měly fungovat!"

Načež pozvedl ruku, a luskl. Z té obrovské hloubky se ozvalo přibližující se hučení a za chvíli se v průchodu zjevil smršťovýtah v celé své kráse. Clara mne od sebe odstrčila. Když jsme se postavili na nohy, otevřel Doktor za doprovodu krátkého zabzučení sonického šroubováku úchvatné kovové dveře, pokryté překrásně vyvedenou rytou gallifreyštinou, přičemž v něm byla vsazena světla, podobná těm v řídící místnosti, jen menší. Přístroj jako takový připomínal kovovou TARDIS. Nebylo jisté, jak je poháněn, v šachtě se nenacházela žádná lana ani řetězy.