Doktor, modrá budka a já

6. díl- Paruka a nanoboti

Doktor cosi kutil na konzoli. Clara se nepřítomně opřela o zábradlí. Sevřela je, až jí zbělely klouby na rukou. Doktor zamumlal: „Každou chvíli tu budou."

Poté přešel k soše miminka.  Vytáhl sonický šroubovák, stiskl jej a zvedl ho k uchu. Poté jej vypnul a nepřítomně ho uložil zpět do kapsy.

„Vydáváš signál. No jistě. Signál tak prastarý že jej nelze blokovat. Skoro jsem zapomněl, že tohle umíš."

Zbylé obrazovky, obklopující konzoli, zablikaly a vypnuly se, všechna světla pohasla. Jediné, co osvětlovalo místnost, byl světelný sloup. Srdce TARDIS.

„Tohle ti nepomůže," řekl Doktor a pohlédl na sochu se zrcadlící obrazovkou.

„Máš pravdu," ozval se zničehonic na oko příjemný hlas s temným, mrazivým nádechem bolesti.

Na Doktorově tváři se objevil neveselý úsměv.

„Á, ahoj, anděli Bobe. Myslel jsem, že jsi zůstal Na planetě Alfalfa Metraxis systému Dundra v Garnově pásu."

„Co to meleš?" vyhrkla Clara.

„Starý známý. Byla to legrační planeta, než tam přišli andělé. Den měl jedenáct hodin a obyvatelé, Aplanové měli dvě hlavy. Bob byl jeden chudák, klerik, jehož hlas si andělé přivlastnili. Jakpak se ti sem podařilo dostat, anděli Bobe?"

„Sdílíme vědomí, Doktore. Už od dob konce času. Od časů, kdy první z nás Rassilon proklel. Je jedno, kolika se zbavíš, my se vždy vrátíme, moudřejší a poučenější než předtím. Tehdy jsi nás nechal spadnout do časového víru. Přestáli jsme to, nám nic neublíží. Tento malý svět bude naším rájem a tvá loď, jedna z posledních svého druhu, bude zdrojem naší nezměrné a nově objevené moci."

Doktor s neveselým úsměvem ponuře zatleskal.

„Krásná slova. Možná si říkáš, že to bylo ode mne hloupé, zavřít tě do lodi a odhalit ti tak svá tajemství, ale zapomínáš na jedno. Rád si zalžu. Říkal jsem, že signál, který vydáváte nelze blokovat? Ach, ano, problém však tkví v tom, že má rasa je též prastará. A má TARDIS je řekněme, zastaralým veteránem, takže," řekl a luskl. Světla se náhle rozsvítila.

„Nemám rád přítmí, a ty tu jsi jenom proto, že tě tu chci mít. Nedokážeš vysledovat ani polohu lodi, ani se nabourat do systémů, natož předat informace uplakaným kamarádům. Momentálně jsi sám, a v pasti, milé batole, tak mne laskavě neruš."

Anděl neodpovídal, zjevně to pro něj v tu chvíli nemělo smysl.

„Tak, to by bylo. Přistáli jsme. Teď už nám stačí jen počkat, až,"

Doktor se náhle zadrhl a v příštím okamžiku už ležel na zemi, sražen podivným kovovým robotem, sestrojeným z bezpočtu kovových součástek a ozubených kol. Tvor měl namísto očí veliká červená světla a celý byl zahalen v laserové záři. Vzdáleně připomínal menší opici. Místo prstů měl složené čepele. Ocas připomínal palcát. Laserová opice se poškrabala za kovovým uchem, což vydalo nepříjemný skřípavý zvuk, a poté začala mechanicky vřískat a poskakovat Doktorovi po hrudníku.

„Hodná, hodná," hekal Doktor, kterému pád vyrazil dech, ve snaze podivné stvoření uklidnit.

Místností se náhle rozlehl burácivý Straxův smích. Stál u boční konzole v doprovodu Vastry a Jenny, řehtal se, až mu po jeho legrační tváři stékaly slzy a plácal se do kolen. Tvář madame Vastry zůstávala ledově chladná. Jenny se slabě usmála a Clara se jen mračila na Straxe, který halekal: „To se povedlo!"