Doktor, modrá budka a já

4. díl- Návštěva odjinud

„Co?"  Vyhrkli jsme já a Clara

„Další otázka... Pojďte za mnou a já vám to vysvětlím," řekl Doktor, výmluvně mávl rukou, ve které opět svíral sonický šroubovák a vyrazil po schůdcích, odkud před chvílí přišel. Podíval jsem se na Claru, ta jen pokrčila rameny a vyšla za Doktorem, nezbylo mi tedy než vyrazit za nimi. Doktor se už mezitím dal stylem učitele dějepisu do vysvětlování: „Takže, Plačící andělé, co jsou zač?  Inu," Doktor se odmlčel.

Stanuli jsme v místnosti, nacházející se pod světelným sloupem TARDIS, ten zde však nekončil, ale pokračoval dál a opět končil v podlaze. V jeho okolí viselo mnoho drátů a kabelů, z některých se jiskřilo. V místě, kde se všechny sbíhaly, visela ve stropu zavěšená houpačka.  Náhle mne cosi vyrušilo.

 Měl jsem pocit, jako bych zaslechl zavrzat dveře do TARDIS. Kdo to mohl být? Nikdo z posádky přece momentálně poblíž nebyl...

Rozhodl jsem se to zjistit a tak jsem zanechal stále mlčícího Doktora a Claru, visící mu na rtech v oné místnosti a vyběhl po schodech nahoru. Dveře byly dokořán otevřené a v nich stál... Doktor! V podpaží měl srolovaný jakýsi papír, dost možná to byla mapa.  Když si mě povšiml, zamával na mne a usmál se, načež vkročil dovnitř a dveře nechal otevřené. Rychle přeběhl ke konzoli TARDIS a stiskl pár tlačítek, poté, když dle všeho zjistil potřebný údaj, se na mne otočil a řekl: „Výborně, takže jsem tu správně, chvíli jsem si nebyl jistý."

„Jak, jak můžete být tam dole a tady zároveň?"

„Dobrá otázka, víš zdá se, že jsem v minulosti, tedy, pro tebe je to značně brzká budoucnost nechal sám sobě mapu, při opravě chameleóního obvodu tak trochu omylem vymažu pár zeměpisných dat o Praze, tudíž budu potřebovat tohle, abych je patřičně obnovil," řekl a zamával mi mapou před nosem.

„A jelikož je to už sám o sobě paradox, musím tu mapu dát tobě, jak jsem to už udělal, poněvadž kdybych to neudělal, tak bych tu mapu přece nemohl mít a poslat si ji. Což by tak trošku rozhaprovalo pár docela podstatných věcí, tvořících samotnou materii času a prostoru," řekl a svraštil čelo:

„Hm, haprovat! Krásně nepoužitelné slovo, to si musím napsat do seznamu, řekl a vytáhl tužku a popsaný kus papíru, přičemž se ke mne naklonil a šťouchl do mne mapou, kterou měl zase v podpaží.

„No tak, dones mi ji, jo, a neříkej mu k čemu to je. Řekni mu, ať se na to podívá, až opraví ten obvod," řekl, zatímco si zapisoval.

„Nemůžu ji dát sám sobě, to už by ani ta moje kráska neustála," řekl a vzhlédl od zapisování.

Připadal jsem si jako hlupák když jsem zas tak nechápavě zíral, ale nemohl jsem si pomoci.

„Tak honem! Počkám tady, dokud ji mému mladšímu já nepředáš. Jo, a zadrž Claru, ona sem bude chtít jít, ale nesmí, takhle se to totiž nestalo. Šupky dupky!" náhle se usmál a pravil „No ano, málem bych si tam i tohle zapomněl napsat!"

„D- dobře," řekl jsem a vzal jsem si mapu.

Když jsem sešel po schodech dolů, Doktor a Clara tam na mne čekali s tázavými výrazy ve tvářích.

„Kde se couráš, děje se něco?" zeptal se Doktor.

„Nahoře jsi ty z budoucnosti a mám ti prý předat tohle," řekl jsem a podal mu srolovanou mapu.

Doktor ji s udiveně povytaženým obočím převzal.

„Prý to smíš vidět, až opravíš ten obvod," dodal jsem.