Zrcadlení

PROLOG

První letošní vločka se na kamenném parapetu udržela dostatečně dlouho na to, aby si jí mohly všetečné zelené oči všimnout, než se rozpustila a splynula se šedí okolo.

Zima přešlapovala u prahu.

Monotónní hlas profesora Binnse se nesl učebnou, k zadním řadám se však dostal pouze dozvuk posledních hlásek a tak měl Harry Potter dostatek času na utápění se v pochmurných myšlenkách, které na prahu jeho mysli tančily splašený valčík.

Všechny události předchozích let se zdály být tak čerstvé. Hořkou pachuť smrti cítil na jazyku, přestože řečem Trelawneyové nevěřil. Že má zemřít tvrdila zarputile od první chvíle, co vstoupil do její učebny a přesto byl stále tady.

A troufal si tvrdit, že živý.

Alespoň co se fyzické stránky týče.

Vteřinová ručička na stojacích hodinách v rohu místnosti, blíže ke katedře, zběsile obíhala střed, minutová v marné snaze ji dohnat.

Harry, bradu v dlani zapřenou, sledoval pomalu měnící se mraky se stejným zaujetím, jakým pár chvil zpátky sledoval onu první vločku. Snad vyhlížel další a snad si přál, aby žádnou už nikdy neviděl.

Zima s sebou vždy přinášela ten pocit prázdnoty, který Harry tak nesnášel.

Očima zabloudil skrze svého učitele, na poznámky za ním. Roztáhlým písmem se po celé šířce tabule vyjímaly nejrůznější letopočty,tak vybledlé, že je snad Binns psal ještě v době, kdy byl naživu a Harry si neodpustil myšlenku, že je toto jedna z nejzbytečnějších hodin, které v rozvrhu letos mají. Po chvilce se opravil a v mysli si udělal menší poznámku - věštění je to nejzbytečnější, co se v Bradavicích učí a věřil, že by s ním Hermiona souhlasila.

Když se tak rozhlédl po třídě, uvědomil si, že svou kudrnatou kamarádku nikde nevidí.

Promnul si pod brýlemi unavené oči. V posledních dnech toho naspal smutně málo.

Hodiny toho dne plynuly v podobném duchu. Spousta mladších ročníků se nemohla dočkat volného odpoledne, až půjdou na nádvoří rošťačit do bílé peřiny, ale Harry vánoční náladu postrádal.

Vzpomínal, jak se on, v prvním ročníku, cítil o vánoční ránu s Ronem nad zabalenými dárky a tušil, že takovou eufórii již nikdy nepocítí.

Boj s Voldemortem byl vysilující a Harry by lhal, kdyby zapíral pomalu přicházející depresi.

Při přeměňování musel na profesorku McGonagallovou propalovat opravdu zoufalým pohledem, když si jej po hodině pozvala do svého kabinetu.

„Paní profesorko, omlouvám se, ale po Vaší hodině máme lektvary a já bych opravdu nerad dostal trest od profesora Snapea, že jdu do jeho hodin pozdě," vykrucoval se.

„Profesor Snape to jistě pochopí. Můžu Vás doprovodit do jeho třídy, pane Pottere-" jestli chtěla pokračovat, Harry nevěděl, zastavil ji urputnou gestikulací rukou.

„-ne, prosím, do učebny lektvarů trefím, nepotřebuji doprovod."

McGonagallová se na něj podívala zpod rámu svých hranatých brýlí, nicméně jen pokynula k židli před stolem. „Pane Pottere, Harry, prosím, posaďte se."

„Postojím, paní profesorko." Odvětil.

Spojila prsty do stříšky, lokty na desce stolu.

Následoval dlouhý a pro obě strany vyčerpávající rozhovor, kdy se Harry cítil hůře, než malé osiřelé kotě na ulici v krabici od bot. Zbývala sotva půl hodina, když se doploužil do učebny lektvarů.