KAPITOLA II.

148 7 2
                                    

Tentokrát žádná místnost se dveřmi, žádný mihotavý Severus Snape. Harry se ocitl v Kvikálkově. V domě číslo čtyři. Poznal tuto podlahu a tyto stěny jako svoje boty.

V malém prostoru, v šeru mihotajícího se světla, které vycházelo spoza mřížky ve dveřích přístěnku, seděl na malé matraci malý chlapec.

Harry sledoval své mladší já, potopený v myšlence, jak je možné, že v tak malém prostoru je schopný vidět vše. Cítil se, jakoby seděl před televizí, podobně jako Dudley a sledoval svůj oblíbený seriál. Jen okolo nebyly žádné rámy, ani ohraničení, ani úhlopříčka televize jej neomezovala. S klidem se mohl posunout k policím za hlavou dítěte, či jej sledovat z visící žárovky u nízkého stropu.

Vycítil letmý dotek na hřbetu své ruky.

Ruky? Žádnou neviděl.

Moc přemýšlíš. Prosvištělo kolem něj.

Aha, promiň.

Nemůžu nalézt začátek spletice vzpomínek. Nikde nevidím žádný uzel, vše je tak hladké - precizní práce. Dovol mi prozkoumat více, co nám umělec chtěl sdělit. Jedná se o napadení tvé osoby, bojím se, jestli to nebylo osobní. Sám víš, kolik nepřátel jsem kdysi měl-

-nevím.

-ah, jistě. Nevíš.

Výměna myšlenek, jestli se to tak dalo nazývat, byla přerušena zašustěním pokrývky, kterou chlapec byl přikrytý.

Dítě se převalovalo ze strany na stranu, za chvíli se ozval dusod nad nimi. Mezi škvírami u stropu propadlo několik snítek prachu.

Dudley. Provlnilo se kolem nich. Ta myšlenka byla plná takového strachu, až Harry mohl cítit Snapeovo slyšitelné vydechnutí. Samozřejmě nereálné v tomto stavu.

Dalších slov nebylo třeba. Harry se držel co nejblíže vědomí svého profesora, alespoň se domníval, že se jej drží, bylo neskutečně těžké následovat něco, co neviděl.

Domem se rozezněl křik. „Mamí! Harry ještě spí."

Dveře přístěnku se rozetřásly, jak na ně Harryho bratranec začal bušit. Dítě okamžitě odkoplo deku, poslepu nahmátlo brýle za sebou a usadilo si je na nos.

Vzpomínka jakoby zamrzla v čase. Obraz se tak necitelně vzdálil. Nebylo příjemné ocitnout se znovu na spletité a klikatící se cestě, s mihotajicím se Snapeem před nosem.

To bylo nepříjemné.

Omlouvám se. Jestli jsem správně vyrozuměl, to dítě - to jsi byl ty?

Ano, to jsem byl já. Vyrůstal jsem u své tety a strýce, když rodiče zemřeli. Do svých jedenácti let jsem věřil, že jsem o ně přišel při autonehodě, až s nástupem do Bradavic jsem zjistil, že tomu tak nebylo - Teta Petúnie nesnáší kouzelníky, magii a vše, co je s tím spjaté - nesnáší mě. Než mi přišel dopis, žil jsem zde - tedy tam. Harryho myšlenky se vrátily zpět k přístěnku, netrvalo dlouho a vzpomínka se vrátila v plné síle.

Dudley otevřel dveře. Brunátný obličej malého, obtloustlého chlapce na ně civěl v plné kráse - samozřejmě pouze na malého chlapce, který si snažil urovnat rozbité brýle na nose.

„Vstávej bratránku!" V podání jakéhokoliv jiného dítěte, by to mohlo znít hezky, ovšem Dudley to vyplivl s takovým znechucením, že by si to s laskavostí rozhodně nikdo nemohl splést.

Vzpomínka znovu zamrzla.

Znovu ta stezka.

Nemůžete prosím přestat? Tedy, nemůžeš? Je to-

ZrcadleníKde žijí příběhy. Začni objevovat