Zrcadlení

KAPITOLA III.

Venku zuřila bouřka. Přes sněhovou vánici nebylo z oken vidět dále, jak na nejbližší nádvoří. Všechny Sovy byly schované na nejnižších bidýlkách v sovinci a choulili se k sobě, aby si udržely co nejvíce tepla. Vrba mlátivá v nemilosrdném větru stahovala svoje větve ke kmeni, ve snaze zachovat si všechny části v celku.

Každá rozumná živá duše byla schovaná uvnitř, spousta studentů seděla u lavic ve velké síni a popíjela horkou čokoládu, či čaj, využívali pohostinnosti skřítků v těchto nevlídných časech.

Jen kapitán nebelvírského družstva popoháněl své hráče k lepším výkonům. Oliverovi Woodovi nevadilo, že jej šlehá do tváří mráz a že jeho spolužáci jsou utahaní a promrzlí, měli hřiště jen pro sebe a to mu stačilo. Ten chlapec by byl schopen svoje družstvo protáhnout i kolem draků, chrlících oheň, kdyby to znamenalo vítězství.

Severus Snape, ruce založené v bok, stál čelem k jednomu z oken v místnosti a trénink sledoval. Jeden koutek úst měl zatočený nahoru.

Harry seděl na lůžku, nohy přehozené přes okraj, v dlaních šálek horkého kakaa. Nebylo to ani půl hodiny zpátky, kdy mu na rameni brečel. Teď se cítil jako usmrkanec, který nevydrží větší psychický nátlak. Tváře mu zahořely studem, při usrknutí horkého nápoje se zakuckal.

Tím přilákal pozornost.

„Snažíš se v tom čaji utopit?" Kdykoli jindy by to vyznělo jako nepatřičná poznámka, ale v kombinaci s úsměvem, který panoval zmíněnému profesorovi na tváři, to bylo vlastně přátelsky mířené gesto.

Harry si ještě několikrát odkašlal, snažíc se pročistit si hrdlo. Dlaň si přiložil k ústům a až teprve, když cítil, že je jeho krk v pořádku, zvedl oči ke svému otci. Přemýšlel jak dlouho mu může trvat se přizpůsobit té skutečnosti, že osoba, která mu dělala peklo zde na škole, bude osobou, které na něm bude záležet nejvíce ze všech.

Viděl mu to na očích, viděl to v gestech, mířených vůči němu.

„N-ne." Řekl jen - ztracen v myšlenkách.

„Vše bude v pořádku." Ujišťoval jej. A Harry cítil, že tento muž, i kdyby nic neřekl, by zařídil aby bylo vše v pořádku.

V tu chvíli vyšla ze dveří v zadní části místnosti, madame Pomfreyová, v ruce držíc aparaturu několika lektvarů - v lahvičkách, zavíčkovaných a nadepsaných popisky, na kterých Harry rozeznal rukopis Severuse Snapea.

„Uklidňující doušek, chlapče."

Zvedla oči k osobe stojící vedle - ke Snapeovi. „Dnešní den byl náročný pro vás pro oba," pokynula k druhé lahvičce. Severus odmítl. Položil Harrymu ruku na rameno.

„A náročný ještě bude, pij, Harry."

Hodil do sebe lektvar, jak kdyby pil nějaký panák alkoholu a stejně tak se u toho zašklebil. Jestli měla ohnivá whiskey něco s lektvary společného, tak to byla chuť, která Harryho jazyku rozhodně nelahodila.

Vyskočil na nohy, vděčný, že jej pro tentokrát nikdo nepřevlékl do nemocničního úboru, ušetřil se trapné scény, kdy by se musel ještě zdržovat oblékáním.

Ozvěny kroků v potemělé chodbě byly hlasitější a Harry měl problém se soustředit na cokoliv jiného, než klapání podpatků o kamennou zem.

Profesor Snape, jako vždy, šel svižným krokem, avšak vždy zpomalil, aby jej chlapec dohnal.

Kopýtavým krokem následoval svého otce - jak hořce a zároveň sladce to znělo. Chodby byly prázdné, i když těžko říci, zda to bylo tím, že chlad v nevytápěných chodbách zábl do odhalených částí těl nebo, že by stále probíhalo vyučování? Těžko říci, kolik hodin strávil se Snapem v kabinetě a kolik na ošetřovně.