Zrcadlení

KAPITOLA I.

Nejděsivější člověk, kterého Harry znal, profesor, jež mu celé dva roky dělal ze života i školy peklo. A teď stačí pár vlídných slov a ani pod jeho dotykem se nekroutí znechucením?

Umaštěnec. Netopýr. Že by starý lektvarista uměl žertovat?

Někde o tom četl. Nebo možná jedním uchem poslouchal Hermionu, když se se zaujetím hledala veškeré bezvýznamné informace. Teď se Harrymu tak bezvýznamní nezdály. Možnost vekrást se někomu do mysli a pročesat jeho vzpomínky, myšlenky, zbavit jej veškerého soukromí - nitrozpyt.

Všechny dveře dokořán otevřené - změť myšlenek, vzpomínek, nevyřčených přání. Chaos.

Cítil se jako ve snu, taková lehkost. Před sebou zahlédl oblak bílého kouře a se zaujetím se vydal za ním.

Sní?

Před nimi se klikatila dlouhá stříbrná cesta. Harrymu připomínala vzor zmije, který viděl v jedné z obrázkových knih, které Dudley dávno odhodil. Obraz té vzpomínky jakoby proletěl skrz ně, jak na starém běžícím pásku filmu a zase zmizel někde v dáli ve tmě.

V místě, kde se cesta prázdnem klikatila nejvíce, se třpytivý kouř zastavil.

Profesor lektvarů se zhmotnil. Nohama pevně na vyšlapané cestě. Prostor kolem něj, jakoby se ustálil a Harry se cítil o něco klidněji.

Stál vedle něj. Stál? No musel, jelikož mu na ramenou přistály profesorovi ruce.

Klid.

Byl to šepot? Byl to řev? Harry netušil.

Emoce vířící jeho hlavou, jakoby voda odnesla.

Přišlo mu, že od dnešního rána uplynuly celé týdny. A profesora Snapea bylo stále těžší a těžší nenávidět.

Harry se nadechl - jestli to všem v tomto stavu bylo možné, a zavřel oči.

Cesta před nimi se ustálila.

Když Harry otevřel oči, stáli na začátku předlouhé chodby, podobné té bradavické. Nebylo to složité přirovnání, když Harry moc chodeb neznal.

Ruce chlapci zmizely z ramenou.

Výborně, Harry. Teď se společně podíváme co se stalo. Když však společně otevřeli první dveře, dodal: ...a kdo vlastně jsi.

Neodporoval a když se prázdnem proneslo tiché: A kdo že jsi vlastně ty, Severusi Snape? Harry se polekal.

Mihotavá tvář jeho profesora se k němu natočila.

Byl opravdu jeho výraz vždy tak starostlivý?

Chytil jej za ruku. Možná kromě lehkého brnění nic necítil. Divil se tomu. Jednalo se o astrální projekci? Harry si poznamenal, že, jakmile se z tohoto snu probere, musí Hermionu poprosit o doporučení literatury tohoto tématu.

Nitrozpyt. Proletělo kolem nich. Říká se tomu nitrzpyt. A kdo jsem já? Já jsem tvůj otec, Harry.

Jestli do teď v Harrym panoval podivný klid, vše se jako v mžiku změnilo.

Prudkým pohybem je tlak vystřelil zpět do změti temnoty, vyhodil je na klikatící se cestu.

Harry otevřel vyděšením oči a přepadl přes lavici za ním. Jeho profesor mu přispěchal na pomoc, nicméně se dočkal pouze odstrčení.

Chlapec na něj nevěřícně zíral, zorničky rozšířené. Sesbíral se celý na nohy, nevěříc tomu, co právě slyšel.

„Já-já jsem Harry Potter... syn Jamese Pottera a Lily Potterové," skoro šeptal, „co je tohle za léčku? Snape!"