Zpod popela

III.

„Co to sakra..." nechápal Kassan a otočil se zpět na Larettu. Ta měla ve tváři vepsaný stejně nechápavý výraz jako on.

Vtom se mu všechno, co se dnes dozvěděl, pospojovalo dohromady, a začalo dávat smysl.

„Ten démon nám nelhal," zašeptal směrem k Larettě. Dále už neváhal ani minutu a rozběhl se směrem k sídlu Rady starších. Z vysoké věže uprostřed města se ozvalo hlasité troubení rohů.

Z davu zmatených elfů se najednou vynořil Ralon. Přiběhl k Larettě, popadl ji za ruku a hlava nehlava ji táhl do centra, kde se nacházelo jeho bydlení. Laretta leknutím upustila kytici od Kassana z ruky. Vítr všechno barevné kvítí roznesl po okolí.

Běželi tak rychle, až Larettě docházel dech, kvůli čemuž neměla sílu na to, aby druhého elfa zasypala hromadou otázek.

Zanedlouho se ocitli na náměstí, kde se to obyvateli města jen hemžilo. Ralon se zde rozhodl vypustit Larettu ze svého pevného sevření, aby si rukama mohl pomoci při prodírání se davem. Laretta ho úzkou uličkou pronásledovala. Na jejím konci vklouzla do dveří dvoupatrového kamenného domu.

„Pojď nahoru, rychle!" pobídl ji Ralon, když se prodíral různým harampádím a krabicemi. „A dávej pozor, ať se tu v tom někde neztratíš."

„Na co tu máš tolik věcí, sakra? Spíš než to mi řekni, jak jsi jejich počet za ten týden, co jsem tu nebyla, stihl snad ztrojnásobit?" nechápavě rozmachovala rukama a přeskakovala vše, co se jí pletlo pod nohy. Tímto způsobem se dostala až ke schodům, jež hbitě vyskákala, a ocitla se tak v o něco uklizenějším druhém patře, kde na ni čekal Ralon. Na její dotaz jí odpověděl jen to, že nikdy neví, k čemu se jedna z těch věcí bude hodit. Laretta si povzdechla. Lokty se opřela o rám okna a shlédla na náměstí.

Prostorný plác rozprostírající se pod nimi byl zcela zaplněn světlovlasými elfy. Nikde nebyl ani centimetr místa. Až na několik metrů dlouhý obdélník na zemi, který byl ohraničen jasně zelenou barvou. Ten se za několik málo okamžiků rozplynul. Z místa se vysunula plošina, na které stál pár elegantně oděných elfů.

„Dneska jim to netrvalo tak dlouho jako minule," uchechtl se Ralon, zatímco nezaujatě pozoroval všechno dění pod ním.

„Protože dneska je to opravdu vážné," zavrčela Laretta a zamračila se. „Mnohem vážnější než únosy a vraždy nějakých zběhů, kteří stejně nikoho nezajímají."

„Bylo mezi nimi i pár pašeráků, jako jsem já," ukázal na sebe elf. Jeho hlas najednou zněl trochu vystrašeně. Nechápavě Larettu propichoval pohledem. Ona nad jeho chováním jen protočila očima a dále se věnovala proslovu vysoce postavených elfů. Ralon se uchechtl.

„Dnes došlo k opravdu zvláštnímu jevu. Jistě jste jej všichni zaznamenali," pravil nahlas dlouhovlasý elf, očima pozorující tisíce osob pod ním. „A pokud ne, určitě jste se o něm alespoň doslechli."

„Žádáme vás," vystřídala jej žena stojící po jeho pravém boku, „abyste počínaje dnešním dnem nevycházeli za hradby Dalenoru. Kvůli vlastnímu bezpečí. Naši vojáci se postarají o to, aby se nikomu z vás uvnitř hradeb nic nestalo. Venku za sebe zodpovídáte sami."

„Zajistili jsme, aby všichni obyvatelé a hospodářská zvířata zpoza hradeb byli na dobu neurčitou přestěhováni sem. Nemusíte se bát, že by někdo zvenčí přišel k úhoně," dopověděl muž.

„A co lidé z okolních vesnic?" ozvalo se z davu.

Dvojice elfů se na sebe podívala. Věděli, že teď se situace bude jen zhoršovat.

„Do těch nám známých budou obratem poslané elitní jednotky, které zajistí jejich ochranu," řekla žena.

„Do těch nám neznámých nebo těch, které jsou známy jako opuštěné, jsme zatím žádné jednotky nevyslali. Musíme zajistit bezpečí tam, kde to má opravdu cenu," dokončil muž.

Dav zneklidněl. Elfům se nelíbilo, že nebudou chráněni všichni.

„Čekala jsem, až to začne," vydechla otráveně Laretta, vytáhla z kapsy broskev velkou jako její dlaň a s chutí se do ní zakousla. „Chceš taky?" usmála se s plnou pusou na Ralona druhou rukou zamávala s dalším plodem.

„Jasně," zasmál se, za letu broskev chytil a pustil se do ní. Poté se oba opět ponořili do městského dění.

„Jak je možné, že se démoni dostali skrz magickou bariéru?" ozvalo se zezdola.

„Přesný důvod stále není jasný, avšak máme stopu, kterou by stálo za to prověřit. Musíme postupovat pomalu a opatrně. Na všechno brzy přijdeme," vysvětlovali elfové dvojhlasně.

„Nyní se prosím v klidu rozejděte do svých obydlí. O průběhu celé situace vás budeme postupně informovat. Chceme vám předávat jen pravdivé a potvrzené informace."

S těmito slovy se s nimi plošina opět ukryla pod zem. Vzniklou díru opět zaplnil ohraničený obdélník.

„A co budeme dělat my?" zeptal se Ralon, načež pecku z broskve vyhodil z okna. Bylo mu jedno, že někomu mohla spadnout na hlavu.

„Nemám nejmenší ponětí. Musím si to nechat projít hlavou," odpověděla Laretta a též vyhodila tvrdý střed ovoce ven. „Ale rozhodně tu nehodlám jen tak nečinně sedět, když vím, že jsem schopná pomoci. Nebude trvat dlouho a elfové z vesnic začnou umírat. Zbytečně..."

„Oni to nenechají jen tak být," snažil se ji uklidnit Ralon. „Přišli by o reputaci a tady by začaly ještě větší nepokoje. Určitě brzo něco vymyslí. Jsem si tím jistý."

„Doufám, že máš pravdu," pousmála se Laretta, zatímco si prohlížela věci na dřevěném stolku v rohu místnosti. Najednou se zarazila.

„Zatykač?" vyhrkla. Ralon ji nevnímal. Byl ponořen hluboko ve svých myšlenkách.

„Zatykač?!" zopakovala ještě jednou, trochu důrazněji, a drkla Ralona do ramene. To jej konečně probralo z transu.

„Tohle?" vytrhl jí papír z ruky, „To nic není, už je to docela starý."

„Psalo se tam, že jsi ty lektvary ukradl před týdnem," zamračila se Laretta a dala ruce v bok. „Uvědomuješ si, že jsi v pěkném maléru? Proč jsi do té laboratoře vůbec lezl, když jsi neměl žádnou ochranu obličeje?" začala vyšilovat a chodit po místnosti.

„Buď v klidu," mávnul nad tím rukou, „těch pár... desítek... možná stovku lektvarů Šedí elfové řešit nebudou, až se dozví, co se děje. Možná bych to díky tomu všemu mohl i zamaskovat..." začal přemýšlet nahlas.

„Děláš si ze mě legraci? Víš vůbec, že Šedí elfové mají mnohem přísnější zákony než my tady? To si ani nedokážeš představit, co všechno-"

Larettin výbuch emocí přerušilo hlasité bouchání na dveře.

„Jestli jsi mě prozradila, svedu to na tebe."

„A jak bys to chtěl udělat? Na tom kusu papíru jsi nakreslený tvůj velký frňák, který se mému krásnému nosánku ani trochu nepodobá."

„Nějak už si poradím. Ženy jsou mistryně intriků a podvodů, možná bych mohl využít to."

„Mlč už," zabručela naposled a otevřela dveře. Za dřevěnými křídly stál voják v bílém brnění. Levou rukou se opíral o dlouhé kopí.

Oba vykulili oči. Laretta se omluvně podívala na Ralona.

„Dlužíš mi lektvar z mizolice," zašeptal jí do ucha, nasadil na tvář falešný úsměv a sebevědomě vystoupil ze dveří.