Zpod popela

V.

„Musíme najít nějaké stopy," rozhodl Ralon. Začal pochodovat po místnosti a rozhlížel do všech směrů. „Jestli se démoni dokáží teleportovat, hrozí městu obrovské nebezpečí."

„Ale co s tím má společného moje máma?" nedokázala pochopit Laretta. Rukama se opřela o stůl, stojící pod rozbitým oknem, a pozvedla hlavu . Při pohledu do prázdných ulic zabloudila do svých myšlenek. Kapání jejích slz na dřevěnou desku přerušovalo klapání bot o podlahu.

Když svůj pohled přesunula níž, spatřila něco zvláštního. Nechtělo se jí věřit vlastním očím.

„Ralone, pojď sem," pravila již naprosto klidně. Rukama přitom odhrnula slzami pokryté listy papíru.

„To písmo poznávám. Ale přečíst ho nedokážu. To není dobré znamení."

„A podívej se, kolik je tu knih," rozhodila rukama. „Nějak se jí muselo podařit ho přeložit, přečíst a..."

„Dokázala jednu z těch stvůr přivolat, nebo tak něco. Ale něco se nepovedlo, jinak by tu nebylo tolik krve. Nerad to říkám, ale... co když to nepřežila?"

„Dokud neuvidím její tělo, neuvěřím tomu," řekla sebevědomě. „Nemohla se přece jen tak rozpadnout na prach."

Laretta si vzpomněla na chvíli, kdy přesně tuto větu říkala Kassanovi o Ralonovi. Tiše popotáhla a podívala se do ulice města.

„Přemýšlím," vytrhl ji z víru myšlenek její společník.

„Nad čím?"

„Co budeme dělat. Chytré by bylo, kdybychom to někomu nahlásili. Jenže město je už takhle dost neklidné. A k tomu všemu by nás mohli mít za viníky. Nikdy nevíš, jak by si to jakýkoliv ze strážníků vyložil."

„Souhlasím," odpověděla po chvíli. „Ale ty knihy tady nemůžeme nechat jen tak ležet. Mohly by se dostat do nesprávných rukou. Nebo..."

„Nebo by utrpěla tvoje máma, kdyby se zjistilo, k čemu tady došlo. Vzhledem k tomu, že to má něco společného s démony, bych to radši neriskoval," pravil a začal sbírat papíry povalující se všude kolem. Všechny je položil do téměř se rozpadající knihy, kterou poté zaklapl. Zbylé podezřelé, ale pro ně zbytečné knihy, zabývající se historií a podstatou démonů, naskládal do knihovny a s Larettou za zády se vydal směrem ven.

„Nebylo by lepší jít spíš ke mně? Ty bydlíš uprostřed města, kde je více hlídek. Někdo by si nás mohl všimnout a ptát se, co je to za knihu."

Ralon se před zatáčkou prudce zastavil, kývnul a vydal se druhým směrem.

„Co s tím teď?" zeptala se Laretta, načež se povalila do neustlané postele. „Sami to přečíst nedokážeme. To by trvalo věky."

Ralon se posadil ke stolu, na který pohodil knihu, a otevřel ji tam, kam založil její zbylé stránky. Rukama se opřel o dřevěnou desku a podepřel si hlavu. Chvíli hleděl do papírů a poté pravil:

„Znám někoho, kdo to písmo dokáže přečíst. Problém je v tom, že nevím, kde ho mám najít. A taky je dost nebezpečný."

Laretta se zamyslela. Jediný, kdo ji v této chvíli napadal, byl Kassan. Ale byla si jistá tím, že o jeho původu věděla jen ona. Také nedávalo smysl, aby se s něčím takovým svěřoval zrovna Ralonovi.

„Koho?" optala se se zamračeným výrazem. Představa, že ve městě žije někdo, kdo je z poloviny démon, ji děsila. V hloubi duše stále doufala, že je Ralonův známý jen nějaký stařík, co se o ty stvůry zajímá celý svůj život, díky čemuž by jim s jejich problémem dokázal pomoci.