Zpod popela

IV.

„Ralon Eskatierre a Laretta Naralis?" vyslovil celá jména elfů voják. Oba si vyměnili zmatené pohledy.

„Ano, to jsme my. Je s námi něco v nepořádku?" optal se opatrně, a trochu hloupě, Ralon. Voják si jej přejel podezíravým pohledem. Zamračil se, ale nenechal se vyvést z míry.

„Kassan si vyžádal vaši přítomnost. Pokud jej chcete zastihnout, měli byste se za ním vydat co nejrychleji. Předpokládám, že víte, kudy a kam se vydat."

Laretta souhlasně kývla. Zároveň si oddechla. Byla ráda, že voják nepřišel kvůli zatykači, který se zmuchlaný válel opodál.

„A druhá věc, prosba samotné Šestice Prastarých. Víme, že jste Kassanovi pomohli s odchycením toho démona, který vám poskytl určité informace. Ty, prosím, nikde nevykládejte. Nechceme, aby ve městě vypukla ještě větší panika. Veřejnost prozatím nemusí vědět, že nám s největší pravděpodobností hrozí smrtelné nebezpečí. Musíme ve městě udržovat klid. Doufám, že mi rozumíte," pravil chladným hlasem a čekal na jakoukoli odpověď. Té se také dostalo. Hned poté se bez rozloučení otočil na patě a šel se věnovat svým povinnostem, kterých měl jistě víc než dost.

„Dobře, chápu, že Kassan byl někam přiřazen a chce se s tebou rozloučit. Ale k čemu sakra potřebuje mě? Nechce mě ještě před tím, než odejde, zabít, zesměšnit nebo tak něco?" rozhazoval rukama při běhu ulicemi Ralon.

„Ale no tak, takový on není, to víš. Ano, nemá tě rád, a několikrát ti to dal dost jasně najevo, ale... není to vrah," povzdechla si Laretta, „a už vůbec nemá tu potřebu někoho zesměšňovat. Teda... cíleně. Bez toho, aniž by chtěl, to dělá docela často."

„Nemáš ten lektvar z mizolice náhodou už tady s sebou? Jen tak pro jistotu," poškádlil ji Ralon. Laretta nad jeho chováním protočila očima. Její společník se zasmál.

„Vaše jména?" otázal se jeden ze dvou strážníků stojící před mohutnými dvoukřídlými dveřmi. Laretta požadovanou informaci ihned sdělila. Vojáci jim hned poté umožnili průchod do místa, kde žila většina elitních jednotek.

Laretta se zde nenacházela poprvé. Již několikrát byla Kassana navštívit, proto nebyla tak ohromená jako Ralon. Ten se otáčel do všech možných směrů a potichu žasl nad tím, že toto všechno byli elfové schopni vybudovat. Nejvíce jej zaujaly kamenné sloupy podpírající kruhovou stavbu se cvičištěm v jejím středu. Po sloupech se plazilo několik druhů odkvétajících popínavých rostlin, které svou výškou sahaly až na střechu budovy. Netknuté nechaly jen tři různě vysoké věže tyčící se nad městem.

„V té nejvyšší bydlí Kassan," podotknula Laretta a ukázala na zmiňovanou věž.

„Neříkej mi, že v posledním patře," zhrozil se Ralon, jemuž výšky nikdy nedělaly dobře. Hrůzou stiskl čelisti a zarazil se na místě. 

„Co ty jsi za zloděje," uchechtla se Laretta. „To jsi z místa činu nikdy neutíkal přes střechy?" řekla s trochu větší obezřetností. Nechtěla přilákat nechtěnou pozornost jednoho z vojáků, kteří ještě před svým odchodem trénovali.

„Jen v krajních situacích. Jinak nikdy. Dávám přednost stokám."

„Tak trochu přidej, ať to máš za sebou. Kochat se místní architekturou budeš moct později," pravila Laretta, chytla Ralona za předloktí a táhla jej směrem ke vchodu do objektu. „A ne, v posledním patře nebydlí. Máš štěstí."

Po více jak stovce vyšlapaných schodů se dostali do požadovaného patra. Laretta se již chystala zaklepat na dveře, ale ještě před tím, než to stihla udělat, se zpoza dveří ozvalo: „Pojď dál. Sama. Ať počká na chodbě."