Děsivý tábor

12. 9.SRPNA

Milý deníčku

Už když jsem se ráno probudila, cítila jsem ', že tento den nebude vůbec dobrý. Jak by taky po včerejšku mohl být? Jsem na tomhle místě úplně sama. Nikdo mi tu nerozumí. Nikdo se o to ani nesnaží. Žádní přátelé. Žádná opora. Když v noci usínám, přeji si, abych se už neprobudila.

Ale svým způsobem stále věřím v zázrak. Že se jednoho dne najde další vyvrženec, který se mnou prohodí pár slov. A po těch pár slovech nám dojde, že jsme spřízněné duše. Jen jeden jediný kamarád, abych si to tu dokázala užít. Byli bychom třeba jen my dva, proti celému světu.

Jenomže to je jen bláhové snění.

K snídani jsme měli chleba s paštikou a krájenou papriku. Obyčejně bych byla nadšená, protože paštiku miluju. Jenomže dnes jsem se k jídlu neměla. Má snad vůbec cenu jíst? Proč by měl jíst někdo, jako jsem já? Není to plýtvání jídlem? Jsem tlustá, ošklivá a k ničemu. To, že se krmím a dýchám je možná špatně. Třeba by bylo světu bez zbytečných lidí, jako jsem já lépe.

A tak jsem vrátila jídlo nedotčené a nikdo si toho nevšiml. Proč by si mě vlastně někdo všímal?

Po snídani jsme pak hráli deskovky. Ve dvojicích proti sobě, nebo ve dvojicích jako týmy. Tak či tak, se mnou nikdo hrát nechtěl, takže jsem si nakonec zahrála jen Člověče nezlob se, které mě ani nebaví. Poté jsem s tichou závistí sledovala partu dětí, které hrály Activity. Smáli se, když někomu nešla pantomima. Zuřivě kreslili různé obrázky, nebo si něco popisovali. Vypadali tak šťastně a kolektivně. Tu hru jsem také chtěla hrát, ale nikdo mě nechtěl do týmu.

Chtělo se mi plakat, jak jsem tam tak seděla a sledovala je. Ale byla jsem silná a vydržela to. Mermomocí jsem předstírala, že mi to vůbec nevadí.

U oběda už mi trošku kručelo v břiše a tak jsem si povolila pár soust. Pud sebezáchovy nejspíš stále mám. Jenomže jídlo mi najednou vůbec nechutnalo. Poté následoval odpolední klid, který většina dětí prospala, ale já ani nezamhouřila oka. Hlavou se mi honily výčitky, proč jsem tak tlustá a nemotorná. Každá sekunda se vlekla jako hodina. Nemohla jsem se dočkat, až konečně pojedu domů. Ale ať jsem si to přála sebevíc, bylo to stále daleko.

Po odpoledním odpočinku na nás vyrukovali se závodem. Byl to vlastně skupinový štafetový závod. Červení proti zeleným. Všichni to hrozně prožívali, takže když jsem se dostala na řadu já, zaslechla jsem nesouhlasné bučení...od členů mojí skupiny. Mrzelo mě to. Ostatní členové se povzbuzovali, ale mě jakoby raději ani v týmu neměli.

Ach deníčku. Jak ráda bych ti řekla, že jsem jim vytřela zrak a byla nejrychlejší ze všech. Ale ne. Byla jsem pomalá jako šnek a všichni to viděli. Neměli problém mi to dát najevo. Můj tým po mě křičel něco ve stylu: „Pohni tím tlustým zadkem. Ježiši. Kvůli tobě to projedeme." Ale zelení ne, ti měli radost. Když jsme skončili a můj tým prohrál, dávali mi to všichni za vinu. Ale já se snažila. Opravdu moc. Z čela mi kapal pot a sotva jsem popadala dech. Jenomže snaha očividně nestačí.

Bylo mi hrozně a tak jsem se rozhodla, že se svěřím vedoucímu. Od toho tu jsou, no ne? Poblíž byl zrovna Marek, jeden z nejmladších vedoucích. Ten, který prohledal můj stan a očistil jej od pavouků. Byla jsem za něj vlastně ráda. Kdo jiný by mě mohl pochopit? A tak, když se zelení radovali z výhry a červení bědovali, šla jsem za ním a odvedla jej stranou. Pověděla jsem mu o tom, co mě tolik trápí a svěřila se mu se svojí bolestí. Po celou dobu, kdy jsem mluvila, souhlasně a chápavě přikyvoval. Zdálo se, že mi skutečně rozumí. A pak spustil: „A nenapadlo tě někdy, že bys třeba zhubla?"

Lapala jsem po dechu. Jistěže mě napadlo zhubnout. Ale doufala jsem, že lidé nebudou tak povrchní a přijmou mě takovou, jaká jsem. Neodpovídala jsem a tak mi doporučil, abych se nad tím zamyslela. Místo toho, aby se mě zastal, mi podkopl nohy. Tohle bolelo ještě víc. Ani vedoucí už nebyly při mně. Cítila jsem se jako naprostý vyvrhel. A taky jsem plakala. Pěkně v tichosti v soukromí svého stanu.

Tak tu teď ležím a snažím se usnout. Z okolních stanů slyším štěbetání i tlumený smích. Jen v tom mém je naprosté ticho. Plíživé a smutné ticho.

Chci pryč.

Chci pryč.

Chci pryč.

S láskou tvá T.