Líbíš se mi

1. Část

„Ahoj, Míno, uděláš mi, prosím, latté," řekla Sid hned, jakmile vešla do infocentra. Mína nic neodpověděla a hned se dala do práce. Sid se mezitím rozhlížela po infocentru, když jí najednou někdo oslovil: „Aničko!" Byl to hlas, který Sid už dlouho neslyšela. Hned se za ním otočila a rozzářila. Bylo ale taky vidět, že znervózněla. „Ester!" oplatila jí. Obě slečny si hned padly kolem krku. Hnědovláska, kterou Anička pojmenovala Ester, pokračovala dál: „Já jsem tak ráda, že tě vidím! Od toho předávání našich maturitních vysvědčení utekla dlouhá doba, musíš mi všechno říct." Sid zaregistrovala jemné mrknutí a hned jí všechno docvaklo: „No jasně, co třeba dneska po práci? Zajdeme do baru?" „Můžeme začít hned, jestli máš chvíli čas?" napadlo Ester. Anča se znovu rozhlédla, a nakonec odpověděla pozitivně: „Jo, chvilku asi mám." A šly si společně sednout ke stolu.

Zrovna se něčemu obě chichotaly, když Sid zaregistrovala, že do infocentra vešel Haďák. Přestala se s Ester smát, když Adam zamířil k nim. Měl v ruce nějaké papíry. „Můžu na tebe mluvit, Ančo?" zahájil Adam konverzaci. Anča se na něj hned usmála a odpověděla mu: „Jasně, co potřebuješ?" Adam jí hned ukázal papíry, co si s sebou přinesl, a zatímco si je Anička prohlížela, vysvětloval: „Přišlo ještě něco z Pobřeží slonoviny do mailu, tak potřebuju překlad. Šel jsem za tebou k žirafám, ale Eliška mi řekla, že budeš tady." „Proč jsi mi nezavolal vysílačkou jako vždy?" zajímala se Anča, když si stoupla a pro sebe překládala text na papíře. Pro tohle nenašel Adam rozumnou odpověď. Ani se nemusel moc snažit, Sid totiž začala překládat: „Píšou, že převoz šel až moc rychle, než předpokládali, a že nám ty krokodýly přivezou ještě dnes." Adamovi se na obličeji objevil i menší úsměv: „A píšou v kolik?" Anna chvíli zase hledala v textu a po chvilce zase odpověděla na otázku: „Po sedmé večer." „Bezva," tvářil se Adam pořád optimisticky, „Tak tu zůstanu dýl..." pak si ale ještě uvědomil, „Nechtěla bys tu počkat se mnou? Pro jistotu, kdyby na mě zkoušeli francouzštinu," nakonec ale ještě zaregistroval Ester, „Pokud teda nemáš jiný plány." „Já myslím, že to mojí s..." zarazila se Sid, jakoby nechtěla něco prozradit, „Kamarádce... Nebude vadit, když ten pokec odložíme, ne?" ptala se Ester, ta souhlasila. Pak jí také došla jedna věc: „Seznámím vás. Adame, tohle je moje...," zaváhala, „nejlepší kamarádka ze střední, Ester Kotlárová. A Ester, tohle je můj...," zaváhala podruhé, „kolega a kamarád Adam Hruška."

„Těší mě," vstala Ester, že mu podá ruku. Stalo se ale přesně to, co Anča čekala, a Adam se zachoval jako starý známý Haďák: "Jo, mě taky, ale teď musím jít. Mám práci," vzal Aničce papíry a odešel. Neskrývala, že jí to nepřekvapilo. Cítila se vůči Ester špatně. Proto hned řekla: „Toho si nevšímej. To je normální. Moc se s nikým nebaví." „S tebou jo," poznamenala Ester neutrálně. Sid jí pravdivě odpověděla: „Ale ze začátku to bylo úplně stejně, věř mi. Už jsme si na sebe zvykli."