Líbíš se mi

14. Část

Toto Sid nečekala. Z Adama dnes vycházelo jedno překvapení za druhým. Aniž by to plánovala, její zelené oči se radostí úplně rozzářily a úsměv jakbysmet: „No jasně, moc ráda!" pak jí ale došlo, „Ale co tvoje noha? Zvládneš to? Nechceš to radši odložit?" „To už asi úplně nepůjde... Dneska je poslední den," řekl Adam důvod.  Když ale viděl, jak se Anča stará, chtěl jí přesvědčit, že si starosti dělat nemusí. Chytil jí za levé zápěstí, palcem jí pohladil a s úsměvem dodal: „Moje noha bude v pohodě, jo? Už mě to skoro nebolí." „Tak dobře..." už ustupovala, ale zase se rozjela, „Víš, já mám prostě pořád výčitky, že se ti to stalo kvůli mně." Adam ale nechtěl, aby házela vinu na sebe: „To nebylo kvůli tobě. Ale kvůli tomu, že jsem neodhadl situaci. A už dost řečí. Vyzvednu tě doma."

Sid už nestihla nic namítnout, protože do kantýny přišli další zaměstnanci ZOO v čele s Eliškou a Anežkou. Automaticky Anču pozdravily a zadívaly se na denní nabídku, než jim došlo, že u jejich stolu seděl s Annou Haďák. Ten mezitím Aničky ruku pustil a dál se věnoval pečenýmu kuřeti na svém talíři. Sid dobrou náladu neskrývala. „Jejda, co vy dva tu sedíte tak sami?" začala Eliška se šibalským výrazem. Anča rychle improvizovala, to, co bylo mezi ní a Adamem, bylo prozatím jen mezi nimi: „Vytáhla jsem Adama taky jednou ven z toho zázemí mezi lidi." „A můžeme si sednout k vám?" doplnila Anežka svou dceru a už si nesla tác se svým obědem. Sid s Adamem najednou kývli hlavou a pět zaměstnanců si sedlo vedle nich.
Povídali si mezi sebou o všem možném, i Adam se občas zapojil, než do kantýny přišel Franta Kolman v doprovodu Ester. V tu chvíli celá kantýna ztichla. Franta se hned začal chlubit. Chytil Ester kolem pasu a všem trochu namyšleně říkal: „To čumíte, co? Ta je hezká, co? A je moje, takže všichni," projížděl očima všechny chlapy v místnosti, „Ruce pryč!" Adam jen hodil na Anču překvapený výraz, jenže když postřehl, že je Sid nějaká přešlá, úsměv se vytratil i jemu.

Nálada vydržela až do cesty zpátky do pavilonu, kdy už Adama ten protáhlý obličej u té věčně sluníčkové Aničky přestal bavit. Nevydržel to a v polovině cesty se zastavil: „Aničko, co se děje?" „Nic," viditelně zalhala, „Mělo by?" Adam jí to ale nevěřil: „Celej den jsi měla ten svůj sluníčkovej výraz a najednou ho nemáš, takže se ptám, co se děje," Sid mlčela, „To ta Ester, co? Štve tě?" „Možná trochu," přiznala Sid a znovu se rozešla k pavilonu. Adam jí hned následoval a polohlasem utrousil: „To chápu..."
Ušli dalších pár metrů, během kterých nikdo nic neřekl, když najednou Sid zastavila a na jeden nádech řekla: „Já ti musím ještě něco říct. Ester není jen moje kámoška, ale i sestřenice."