Líbíš se mi

2. Část

Hned po pracovní době, jakmile Eliška zavelela padla, zamířila Anča do pavilonu plazů. Tam nikdo nebyl, ale všimla si, že tu Haďák věci má. Po chvíli ale přišel. Měl kolem ruky omotaného hada a šel s ním rovnou k prázdnému teráriu na balkoně. „To je dobře, že jsi tady," prohlásil, když dával hada do terária, „Trochu jsem se bál, že dáš přednost tý tvý kamarádce." Sid šla za ním nahoru a odpovídala mu: "To by mi přišlo blbý, když jsem ti už slíbila, že přijdu," pak ale změnila téma, „Nebyla tahle krajta náhodou vedle v expozici?" „Byla," potvrdil Haďák, „Ale má klást každou chvíli vajíčka a potřebuje klid," pak se na chvíli odmlčel. Nakonec ještě dodal: „Nechal jsem nám sem na večer poslat nějaký koláče od Míny, jestli chceš..." a ukázal na stolek pod balkonem. Sid se tím směrem podívala a prohlásila: „Jo, jasný... Ráda..."

Šla si jeden vzít, sedla si na židli a zázemí pavilonu plazů ovládlo ticho, které přerušovala jen Adamova práce u terárek. Anča se rozhodla to ticho přerušit: „Co budeme dělat, než je přivezou?" „Si dělej, co chceš," odpověděl jen stroze Haďák a dál čistil terárium. Anča protočila oči. Takhle to doopravdy nemyslela. Proto přišla s návrhem, který už navrhla snad pokaždé, když byli sami: „A co si takhle už konečně promluvit?" „O čem jako?" zareagoval hned Adam. Sid se cítila čím dál víc nejistá, rozhodit se ale nechtěla nechat: „No... O nás... Co se mezi námi stalo..." „To už jsme si vyřešili," přerušil jí Haďák, „Nemůžu s tebou být, nejsem kluk pro tebe, jasný?" Sid si ale stála za svým: „Ne. Pojď si o tom znovu a normálně promluvit..." Přerušilo jí otevření dveří do zázemí, když do pavilonu přišel pan Hruška starší. Hned začal mluvit na Adama: „Co tu ještě děláš?" „Čekáme a já u toho pracuju," odpověděl Haďák, aniž by se na dědu podíval. Až tehdy si pan Hruška všimnul i Anči a pozdravil jí. „To už mají přivézt ty krokodýly?" zeptal se, protože věděl, že Anna vždy překládala do a z francouzštiny. Josefovu domněnku Anička potvrdila, zatímco Adam dál jen pracoval.

Najednou se mu rozzvonil telefon. „To jsou oni. Z Pobřeží slonoviny," oznámil po přečtení jména volajícího a podával mobil Anče. Ta hned hovor přijala. Chvíli mluvila francouzsky. Během té jí nikdo nepřerušoval, jen jí oba pánové v místnosti pozorovali a napůl poslouchali. Když francouzská konverzace skončila, zeptal se jí Haďák: „Nějaký problém?"