probudil jsem se. byl jsem na pevnině. nevěděl jsem kde, nevěděl jsem proč. nevěděl jsem nic. téměř nic. tak jsem se zkusil zvednout, ale necítil jsem ruce, ani jsem neměl energii se pohnout. a to je hodně špatný. asi vám teda došlo, že v tuhle chvíli nemám šanci udělat něco velkého. hlavně když se nepohnu. proto můžu jen čekat, až někdo přijde. najednou uslyším kroky. bedlivě naslouchám, takže slyším jak se kroky zastaví u mého pokoje. pak si ten někdo něco nesrozumitelně zabrblá pod vousy (pokud má vousy) a zase odejde. docela ani nevím, proč jsem měl naději že si mně někdo všimne. ano. jak naivní. začínám přemýšlet, jestli jsem vůbec někde ve známém světě. nemám ponětí. zase čekat. nic jiného. najednou se to seběhlo a já nevěřil svým očím. okno bylo rozbité a v něm stála neurčitá postava. vypadalo to jako člověk, ale člověk to nebyl. mělo to nejmíň dva metry a nemělo to nos, oči, ani levou ruku. postava byla v černém plášti, měla černou kůži a okolo ní byla tma. po hlavě tomu stékala krev. chtěl jsem zakřičet, ale než jsem to stihl tak mi to svou studenou rukou zakrylo pusu a mě se zdálo, že ta postava je neživá. já vím, že neživá je blbost věděl jsem to dobře. ale teď jsem začínal pochybovat. co když je postava neživá, ale není ani mrtvá? „opovaž se, smrtelníku“ řekla postava a já se začal ještě víc bát. „jestli se o něco pokusíš, je s tebou konec. ptáš se, co jsem, že? jsem ze skupiny Alterambl. naše heslo zní neživý, nemrtvý. nás nemůžeš zabít. ne, nejsi ve své rodné zemi ani v zemi Falikorunt. ano, jsi pro tebe v apsolutní prdeli světa. ano, vidím ti do mysli, takže teď se zamyslíš nad plánem zdrhnutí, abychom na to byli připraveni. jú?“ postava to říkala tak klidným hlasem, že jsem se začal bát ještě mnohem víc. a taky mi to vidělo do mysli. zodpovědělo mi to všechny moje otázky. „jestli chceš, můžeme tě vzít mezi sebe.“ já se jen zeptal:„ to by jste mně ale zabili, a to já nechci.“ „nemusíme. budeš v našem cvičení. budeš umět propojit tvou mysl s ostatníma. budeš jim umět nahradit myšlenky. budeš se moc bránit proti spojení myslí. ale nic nezkoušej. teď už jsme propojeni, takže mou mysl od té tvé neodpojíš. nemáš šanci. zní to lákavě?“ „nechci to umět- chci být normální člověk.“ v tom mi přilítl pohlavek který mi málem zlomil vaz. zasténal jsem a upadl do bezvědomí, za které jsem byl rád. známou tmu sjem přivítal jako starou známou.
