strašně často přemýšlím nad tím, co je po smrti. nic. co ale znamená nic? neexistuje nic. když někdo řekne nic, vybavím si tmu a prázdno, ale to také není nic, protože nic není nic. co bude potom? další život, který budeme žít, ale vlastně o tom nebudeme vědět? co když žijeme už několikátý život, ale "prožíváme" jen tenhle. třeba proto existuje dejavu. co když je to něco z minulých životů, co se nám náhodně vybaví? je to zvláštní, ale trochu strašidelné. zajímalo by mě, jak to doopravdy je. stejně si myslím, že tuhle zemi jen tak opustit nemůžeme, i když na svět jsme se taky dostali "jen tak". nemluvím o tom, že jsem se narodila, ale mluvím celkově o lidstvu. vím, že je spoustu debat o velkém třesku a tak, ale co když je to ve skutečnosti všechno úplně jinak? co když na to prostě jen nemůžeme přijít, tak vymýšlíme něco, co nás nějakým způsobem uspokojuje, jakožto odpověď na naši otázku? třeba je to vše jen lež, kterou si nalháváme. třeba i naše životy nejsou reálné. třeba tento život, který žijeme, je jen hra, takže vlastně nikdy nezemřeme a po té rádoby smrti bude nějaké pokračování v jiném světě? co když se na nás ze shora opravdu někdo kouká a říká si, jak jsme hloupí, že nevíme co je po smrti? zajímalo by mě, jestli nad tím někdo taky takhle přemýšlí. co když je to všem jedno a zkoumají to pouze vědci, které to opravdu zajímá a je jim tak padesát? třeba jsem divná já, že to tak řeším, ale třeba jsou divní ti lidi, protože jim to je jedno. nezajímají se o tyhle věci. nevím. každopádně to, jestli nějaký posmrtný život je, nebo co bude dál, jednou zjistím. ať chci nebo nechci. všichni to jednou zjistíme. přála bych si z tohoto světa odcházet s klidnou hlavou. se splněnými sny a celkově bych si přála být vnitřně vyrovnaná se vším. doufám, že se se všemi stihnu rozloučit a pokud ne, tak se s nimi ještě uvidím, pokud nějaký další svět existuje.
