už nechci být jen nějaká loutka, s kterou si ostatní mohou hrát kdykoliv si zamanou. nebaví mě to, fakt ne. jsem tak strašně sama. přijde mi, že nikam nezapadám. nikam nepatřím. nemám partu lidí, ke kterým bych patřila. všechno mi to přijde tak moc špatně. takhle to přeci nemá být. já mám být ta, co má okolo sebe milion kamarádů, tak to vždy bylo. na to jsem byla zvyklá. kam se to podělo? kam se to ztratilo? už nikoho nezajímám. už pro nikoho nejsem na prvním místě. už jsem všem jedno. dělám jako kdyby mě to vůbec netížilo, ale doháje to tak zatraceně bolí. srdce se mi láme na kousíčky a já už nemůžu. myslela jsem, že je vše už lepší, ale vše je jen horší a horší. rozbrečí mě cokoliv. už na to nemám. neznám pocit štěstí a už vůbec ne dlouhodobého. znám jen utrpení, naštvanost a smutek. už nevím jaké to je, vstávat s radosti, že tu jsem. už mě vlastně skoro nic nedělá šťastnou. možná tak moje rodina, která se mi též docela rozpadá přímo před očima. vše na co sáhnu se sere. nic mi nejde. nic se nedaří. přijde mi, že nemám štěstí. v životě. v ničem. hrozně bych si přála zkusit žít život někoho jiného. je mi úplně jasné, že to nikdo nemá lehké. to neříkám. jen bych to hrozně chtěla zkusit a možná bych si uvědomila, že jsem na tom ještě dobře a nebo naopak, ze podceňuji svoje problémy a hážu to jen na lenost. ráno nemám chuť vstát z postele, cokoliv dělat, mluvit s kýmkoliv,.. nechce se mi nic. strašně mě to unavuje, že se takhle furt cítím. chci být chvíli normální, nebo aby to aspoň bylo na chvilku lepší. zajímalo by mě, jestli si za tohle všechno můžu, nebo jestli to je jen život. přeci to nemůže být takhle zlé. jako malá jsem si dospívání představovala trochu jinak. mluvím o všem, motám tu věci, o kterých bych ani nechtěla mluvit, ale už nejde mlčet. mlčím už moc dlouho. doufala jsem, že si někdo všimne, ale to bych musela začít křičet, aby někdo viděl, že doopravdy nejsem v pořádku. bolí mě na srdci. chci jen ležet a koukat do stropu. jen na chvíli nevnímat. chvíli být mimo od tohohle světa, který je tak moc těžký unést jen na dvou ramenech. kéžby můj mozek šel vypnout.
