i kdybych sama sebe oklamala,
a řekla si, že jsem konečně žít normálně začala.
tak někde uvnitř mě, stejně budu vědět,
že to tak není a u okna zas budu sedět.
koukat na hvězdy a přemýšlet,
a všechny ty pitomé scénáře, které se nikdy nestanou vymýšlet.
přemýšlet o tom, jaké by to bylo kdyby..
furt se učím a dělám chyby.
ale chybami se člověk učí,
jen mě ty myšlenky už mučí.
zajímalo by mě, jaké by jim to bylo,
kdybych se začala chovat tak jak se oni chovají ke mně a jak by se mi žilo.
třeba by mě to i mile překvapilo,
a nové kamarády by se mi najít podařilo.
proč já se k nim nechovám tak, jako oni ke mně,
no, problém je, že já taková nejsem stejně.
stejně jsem pro ně jen loutka, s kterou si mohou hrát,
a už mě to začíná upřímně dost srát.
co jsem komu udělala,
vždyť já jsem jim svou všechnu lásku dala.
to vám to nestačí?
copak vy mě neslyšíte, jak kvůli vám pořád pláči?
to jsem vám tak ukradená?
nebo co tohle vaše chování znamená?
achjo už nad tím zase přemýšlím,
a všechny různé věci si domýšlím.
třeba to tak ani není,
ale tak proboha, už mi dejte vysvětlení.
užírá mě to zaživa,
ale nic jiného mi nezbývá.
mohla bych se na vás vykašlat a občas bych fakt chtěla,
a možná bych opravdu měla.
no bohužel to nejde, na to vás mám až moc ráda,
ale i tak bych si přála mít lepšího kamaráda.
lepšího kamaráda než jsi ty a ona,
a aby si toho byla jednou vědoma.
vědoma toho, jak se ke mně chová,
a že její některá slova jsou opravdu ledová.
a toho, že mě to raní,
tím myslím to její každodenní chování..
