ne ale fakt. já už takhle dál nemůžu. všechno na mě padá a já už dál nemůžu. jsem nemocná už dva pitomé týdny a nejde mi se z toho zaboha dostat. jediné co slyším je, že simuluji určitě naschvál, abych nemusela chodit do školy, ale víte co? běžte někam. nechte mě být. nestarejte se o mě. vždy jsem vám byla jedno, ale teď se najednou zajímáte. myslíte si, že jsem ráda doma? sama? odstřihnutá od všech? jo, užívám si to, opravdu mě to baví. je to zábava. do toho nemůžu chybět kvůli absenci, takže zítra jdu do školy jen proto, že musím. nesmím chybět. neumím nic a píšu testy. je mi totálně špatně, ale to nikoho ve škole nezajímá, prostě tam musím jít, i kdybych měla během dvou dnů umřít. do toho jsem na tom psychicky blbě a lidi ze třídy, které jsem brala jako ty nejlepší, se na mě totálně vykašlali. ale tak, musím jít dál, protože přeci nejsem srab. jsem na to všechno sama. beztak to, že jsem tak dlouho nemocná mám způsobený psychikou, protože jsem si to hledala na netu a je to dost pravděpodobný. je toho na mě moc, ale já i přesto všechno, to musím zvládnout, musím být silná a dělat, že se vůbec nic neděje. jsem přece jenom furt dítě a děti nemají problémy že. ve škole si přijdu jako kus ničeho. jako kdybych tam neměla co dělat, přijdu si hloupě. asi tak jako si přijdu hloupě, že tu vždy pro všechny jsem, ale když potřebuju, aby tu někdo byl pro mě, tak tu nikdo není. přijdu si hloupě, že se furt někomu nabízím, vnucuji, jestli se mnou nechce strávit aspoň chvíli jeho času. přijdu si hloupě. jsem sama. ne, nejsem. takhle se cítí spousta lidí, ale na tohle všechno tu jsem sama. jen já a moje myšlenky. můj mozek, který furt něco vymýšlí. nikdo v tom není se mnou. nikdo se do toho nesnaží vcítit a není tu pro mě. nezvládám to. nemůžu už. nejde to. všechny ty moje myšlenky. nemůžu je jen tak hodit do koše. nejdou ztlumit jako písničky. furt tam jsou a jsou dost hlasitý. kéžby šly jen tak vypnout. potřebuju to. potřebuju chvíli ticha. chvíli ničeho. zmizet. vypařit se. nebýt tu. stačil by mi týden, ale to bohužel nejde. zbavte mě toho někdo, prosím. nechci každý den přemýšlet nad tím vším. co jsem udělala špatně. kde jsem špatně zahla. jestli za to všechno vůbec stojím a proč tu jsem. k čemu? asi k tomu, abych tu byla pro ostatní.
