Lásko...
Nějak mi docházejí slova....
Víš nemůžu bez tebe být... Ale být s někým za každou cenu nejde... Vidím, že vedle mě trpis. Vidím, že vedle mě uvadáš. Vidím, že vedle mě umíráš.
Vim,ze sem ti nikdy nedávala dost lásky jak sis zasloužil. Víš já sem od života nikdy moc nechtěla,ale i tak to bylo hodně. Chtěla sme jen někoho vedle koho budu každý večer usínat a vedle koho se budu každé rano probouzet. Chtěla sme jen někoho kdo mě obejme a řekne mi že mě má rád. Chtěla sme jen někoho kdo mi setře slzy když budu plakát a políbí mě. Chtěla sem aby mi občas udělal snídani, chtěla sem aby mě prostě občas vytáhl na bláznivéj výlet. Chtěla sem prostě moc. Teď to vím.
Lásko...
Vnitru sem osamělá a vždycky byla. Svoji osamělost sem vždy přenášena na tebe. Když pláču myslím na naše začátky, na každou ukradenou pusu na každé uloupene obejmuti. Myslím na tebe a na to, že tyhle myšlenky jsou dávno pro tebe zapomenuté.
Osamělost.....
Život bolí. Vím to a vždy sem to věděla. Život je krutý a semnou nikdy nejedná v rukavičkách, ale dal mi tebe... A já si toho nevážila. Všechno se mi vrátilo jako bumerang. Mě city k tobě se zvětšily a tak jak narostly ty tvé zmizely a už se nikdy nevrátí.
Lásko...
Byl si jedinej muž kterého sem si chtěla vzít. Vdávat sem se nikdy předtím nechtěla, pro mě to byl nesmysl, ale ty si z toho udělal smysl. A teď vím, že se našla jiná žena, kterou si chceš vzít a kterou si vemes, protože si říkával že se budeš ženit jen z lásky.
Láska.... Divný slovo, kterému sem až do teď nerozuměla. Jen to slovo je opak osamělosti. Kéž by sis mě vzal....jen teď vím, že všechno byla lež. Všechno co si mi řekl byla krásná lež.
Čas....
Můj největší nepřítel. Tak to slovo nenávidím. Rozpadám se na kusy.... Kazdy den víc a víc a tohle už nikdy nikdo neslepi.
Už si zase pryč... Jsi s ní... A já už nedokážu víc existovat.....
