Táborové léto 3

1: We are the leaders now

Každý z nás si alespoň jednou v životě pomyslel: Chci jen domů. Co ale takový domov vůbec znamená? Každý si pod tím představíme něco jiného. Každý z nás má totiž úplně jiný domov. Každý máme místo, které nám ho alespoň zdánlivě připomíná. Někteří ho možná stále hledají. Můj domov je zvláštní místo. Záleží na něm a především na lidech, kteří jsou jeho nepostradatelnou součástí a navždy budou. 

Jsou pevným základem, na kterém je postaven. A bez něhož by nemohl vzniknout. Jsou půdou, bez které bychom nemohli stavět domy nebo dokonce chodit po světě. Všechno je o lidech. Kdybychom byli na světě tak docela sami, nikam bychom se neposouvali. Jen bychom se zasekli v čase.

Čas nezastavíte. Nezrychlíte. Nevrátíte. Ani nepřeskočíte. Plyne si sám svým vlastním tempem. Je neovladatelný. Ale žene nás neustále kupředu. Čas dokáže věci napravit, zahojit rány, nebo nám dát možnost poznat nové lidi, utvořit nová pouta, ale vzpomínky nám nedovolí zapomenout na ta stará, která nás s někým vždy budou spojovat. Ty vazby nás nepustí. Jsou silnější, než bychom si mysleli, a mnohdy mohou napáchat spoustu škody. Někdy jsou ale i prospěšné.

Byla to dlouhá doba bez lidí, s nimiž mám ta pouta. Ale dnes to mělo skončit. Dnes jako by se čas mohl na chvíli zastavit a dovolit mi vrátit se o pět let zpět. Jako by mi dopřál pokračovat tam, kde to skončilo a kde jsem si myslela, že už se žádného pokračování nedočkám.

Nečekala bych, že tu ještě někdy budu. Že tu budeme všichni. Skoro všichni. A že to snad bude alespoň trochu jako dřív. Naše stará parta pospolu. Naše propletené vztahy. Naše zažitá dobrodružství. Naše pouta.

Vystoupila jsem z auta a Sam mě samým nadšením bez sebe následoval. Odemkla jsem hlavní bránu a otevřela ji dokořán. Oba jsme počkali, až zajede do areálu kempu.

Spokojeně jsem se rozhlédla po okolí. Byl to neuvěřitelný pocit být tady. A k tomu všemu první, v tom všude panujícím tichu a prázdnu. Tichu před tím, než všichni přijedou a bude to tu k zbláznění každý den. Ale už teď jsem se toho nemohla dočkat. Těšila jsem se na ten nekončící chaos, rozléhající se smích, křik nadšených dětí a na nové společné chvíle.

Otočila jsem hlavu k autu, které zaparkoval u hlavní chatky. Když z něj vystoupil, přesunul se k jeho zadní části a začal vynášet naše tašky. Sam mu byl k ruce. Chtěla jsem jim s tím pomoct, ale potřebovala jsem chvilku pro sebe, abych se tady mohla porozhlédnout. Přestože bylo potřeba pustit se do práce, vydala jsem se přímo k chatkám.

Dřevěné chatky se dvěma schody a venkovním podlažím se zábradlím, byly do posledního detailu stejné jako kdysi. Nic se na nich nezměnilo, jediné, co se každým rokem měnilo, byly kartičky se jmény. Došla jsem až k chatce s číslem 6 a pro sebe se pousmála. Ještě před čtyřmi lety by tu stála jména: Amy Morgan, Ellie Parker, Emma Adams a MacKenzie Roberts. Naše jména.

Dnes je však nahradila Amber, Belly, Mabel a Lisa. Ta jména mi nebyla úplně cizí. Rozhodně ne to druhé z nich, protože patřilo jedné úžasné holčičce, kterou jsem tady před čtyřmi lety potkala poprvé. Od té doby sem Jellybeans jezdila každé léto a dnes už se té malé holčičce tak docela nepodobala. Těšila jsem se, až ji znovu uvidím.

V každém případě jsem znala i ty ostatní dívky. Ne tak dobře jako Belly, ale dokázala jsem si vybavit jejich tváře. Dříve jsem zde totiž vypomáhala jako praktikantka a dávala při tom pozor na svého bráchu. V sedmnácti letech jsem tu byla naposledy jako táborník. V té době bylo ještě všechno jinak.

V té době jsem tak docela ještě dospívala. Ne, že bych už dnes přesně věděla, co od sebe očekávám a jak se zachovám za každé situace, ale určitým způsobem jsem vyzrála. Nicméně tento tábor byl pro mě místem, kde byl každý z nás pořád trochu dítětem. Zažila jsem tu spoustu momentů a pokaždé když jsem se sem vracela, všechny ty zážitky prostě vypluly na povrch. Byly tu se mnou, ať jsem chtěla nebo ne.