Táborové léto 3

2: Old love never dies

Postávaly jsme s holkama uvnitř chatky, ve které jsme kdysi bydlely. Tady jsme trávily spoustu času a vypravovaly si po nocích nejrůznější historky. Bude divné, vyměnit ji teď za pokoje pro vedoucí v hlavní chatce. Alespoň jsme si je ale předělali podle sebe, takže opět budeme spolubydlící. 

S pohledy upřenými na celý prostor, jež nás obklopoval, jsme vzpomínaly na ty dny a noci. I holky si chtěly po tak dlouhé době zavzpomínat a prohlédnout si to tady. Nebyly tu od našeho posledního společného léta tady. Muselo být pro ně zvláštní tu teď stát a vše si připomínat. Jistě už nikdo z nás nečekal, že se sem vrátíme a strávíme tu další léto pohromadě.

Amy náhle zalapala po dechu a přesunula se k posteli, která dříve patřila jí. „Zajímalo by mě, jestli..." Podívala se na dřevěnou opěrku u zdi a pak se zasmála. „Jo, pořád to tady je!"

„Co?" vyhrkly jsme s Emmou sborově.

Zvědavě jsme tam nahlédly a pak to také spatřily. Dřevěné prkno nebylo tak úplně nedotčené. Mezi dalšími malůvkami, které Amy pravděpodobně neměla na mysli a které asi ani nebyly jejím dílem, bylo drobným písmem vyryto C + A.

Údivem jsem otevřela pusu dokořán. „Jakto, že jsem si toho nikdy nevšimla?"

„Protože tohle bylo moje místo. A taky jsem to nepotřebovala nikomu ukazovat," zmínila se Amy s úlisným úsměvem.

„Ty jsi fakt taková tajnůstkářka! Nikdy nám nic neřekneš!" Vyčetla Emma Amy.

„Já? Kdo nám tady řekl o Kaylovi až po roce vztahu?" hájila se Amy usměvavě. Emma se po jejím výroku odmlčela.

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. „No, obě jste tajnůstkářky."

„Máme ti připomínat, koho jsi nám tajila skoro celé tvoje první léto tady?"

Teď jsem ztichla i já.

„Dobře, tak jsme si všechny navzájem někdy něco tajily," uzavřela to nakonec Emma. „Nemáme si co vyčítat." Všechny tři jsme se na tom shodly.  

„Pořád si pamatuju, jak jsme si tu vybalovaly věci a pak se zničehonic otevřely dveře a vešla jsi sem ty, Ellie. Byla jsi hrozně naštvaná." Vzpomínky se mi vracely bleskovou rychlostí, když o tom Amy začala mluvit. „Chápete, kolik se toho od té doby změnilo? Napadlo by tě tehdy, že to tu celý jednou převezmeš?"

Ten den, kdy jsem zjistila, že pojedu na tábor někam, kde to neznám a neznám tam ani žádné lidi, byl pro mě nejhorší ze všech. Nikdy bych si nepomyslela, že to celé jednou dopadne takhle. Moje šestnáctileté já by se mi nejspíš vysmálo, kdybych mu něco takového řekla. Byla jsem opravdu povrchní. Ale tohle místo a lidé tady, mě změnili.

„Tak úplně jsem to tu nepřevzala, to Richie. Já mu jen pomáhám," vysvětlila jsem.

„Vždyť jsi jeho společník! Je skvělý, co jste tady společně vybudovali."

Měli jsme hodně práce, ale všechna ta dřina stála za to. Bylo příjemné slyšet od holek tato slova. Díky nim jsem měla pocit, že jsem poprvé ve svém životě něco dokázala. Něco, co mě naplňovalo. Naplňovalo mě, že se tohle místo může stát domovem pro další takové, jako jsem byla já. Člověk, který netušil, co s ním jednou bude. Člověk, který byl zahleděný do sebe. Člověk, který si plně nevážil toho, co měl. Toho člověka už jsem nyní neznala.

Udělala jsem spoustu chyb. A častokrát jsem upadla a myslela si, že už se nezvednu. Ale vždycky máte po svém boku někoho, kdo vás drží. Kdo vás drží a nepustí, dokud si není jist, že to zvládnete sami. Pro mě byl takovým člověkem Richie. V jednu chvíli... Mike. Ten člověk totiž nemusí být jen jeden napořád. Z těch chyb jsem se poučila a teď jsem byla tam, kde jsem byla. Všechno do sebe po delší době zapadalo. Snad nic se nemohlo pokazit.