Táborové léto 3

6: See, realize and enjoy

Seděly jsme s holkami na postelích a vykládaly si o všem možném až do samotného rána. Každá jsme měly co říct. Emma nám vyprávěla o sobě a Kaylovi. Jaké to mezi nimi je a jak dobře to postupuje každým novým dnem. Amy se rozpovídala o své rodině a samozřejmě nezapomněla zmínit pár vtipných historek s Connorem. A já... vlastně jsem přemýšlela, čím začít. Všechno bylo při starém. V mém životě se toho zase tolik nezměnilo.

Kromě bolestivého rozchodu, odstěhování se od rodiny a znovu otevření tábora jsem neudělala žádný zásadní velký krok. 

„Je šílený, jak dlouho jsme se ale všichni neviděli," zmínila Emma mimochodem. „A teď máme před sebou celé léto. Nebylo by fajn, kdyby to tu fungovalo dál a my se tu mohli každý rok sejít a užít si to?"

„To by bylo," potvrdila Amy. 

„Jen to tu musíme udržet," povzdechla jsem si. „Ale když se to tenhle rok povede, určitě nebude nikdo nic namítat pro ten příští. Pokud bude zájem, mohli bychom to tu zachránit a vídat se tak každé léto." 

„Musí se to povést! Protože jenom myšlenka na to, že se sem budeme vracet každé léto... je prostě dokonalá!" nadchla se Emma zasněně a my se jen společně zasmály. 

Bylo neuvěřitelně fantastické mít je zase u sebe a dělit se s nimi o jednu chatku. Mohly jsme se vidět každý den, mluvit spolu, snídat spolu, připravovat všechno pro ty děti a užívat si táboráky. Představovala jsem si, kolik takových dnů máme před sebou. A potom se mi poklidně a šťastně usínalo. 

Ráno probíhalo trochu hekticky. Nečekala jsem, že by to mohlo být tak náročné. Vstávali jsme brzy, abychom nachystali jídelnu a chtěli jsme mít i předpřipravenou hru, která měla následovat hned po snídani. Ale probudit se v přírodě, do zpěvu ptáků a pálení slunce, mělo rozhodně své kouzlo. 

Zvyknout si na to nebude nic těžkého. Seděli jsme venku u stolu, který jsme měli u hlavní chatky, a všichni jsme na něčem dělali. Každý měl něco navrhnout a přijít s něčím svým. Sepisovala jsem si body a okusovala při tom zvýrazňovač.

Zároveň jsem byla připravená na dnešní den. Měla jsem na sobě kšiltovku, červený náramek a i červené tričko, abych se sladila. Dnes nás čekala zábava po tvořivé stránce. Měli jsme připravená bílá trička, na která si mohl každý něco namalovat a vyrobit si tak týmové tričko. Těšila jsem se na to. 

Zatímco táborníci ještě vyspávali, my všichni jsme se soustředili a snažili se odvést co nejvíc práce. Tedy, všichni až na jednoho jediného člověka, otravného svým věčným sarkasmem a schopností neustále mě vytáčet. A byla jsem si jistá, ne jenom mě.

„Jde vám to od ruky!" vykřikoval Connor. „Ale ať už vymýšlíte jakoukoliv strategii, vemte na vědomí, že vítězný tým letošní sezóny nebude žádný jiný než ten můj! Samozřejmě. Jsme jasní vítězové, ani se nesnažte nás porazit."

Zamračila jsem se na něj. Ale první, kdo promluvil, byl kupodivu Mike. „Brácho, co jsi vymyslel za celou tu dobu, co tu sedíme?" 

„Naprosto nejlepší hru v dějinách."

„Sem s ní," popostrčil ho Chris. Všichni jsme byli zvědaví, s čím přijde. Connor jako jediný neseděl, pořád chodil z místa na místo a hrál si se vším možným, co se mu dostalo pod ruku. Například si neustále pohazoval s míčem, taky se pořád něčím cpal anebo si dokonce byl i zaběhat. 

„Moje hra je... Paintball!"

„Na to trochu nemáme... všechno, co na to potřebuješ," obeznámila jsem ho s naší situací.