Maybe I Just Love You (Niall Horan CZ)

Pátá kapitola

Když se konečně dobelhám domů, narazím na někoho, kdo tady nebydlí a v životě jsem ho neviděl.

,,Ahoj! Ty budeš určitě Aria!" Zdraví mě muž středního věku, má na sobě oblek.

,,Jo a vy jste někdo, kdo je v mém domě a nemá tu co dělat," obořím se na něj.

,,Ario! Buď slušná!" sykne na mě máma z kuchyně.

,,To je v pořádku, Elo, vždyť je to dítě," směje se chlápek.

,,No a vy jste..?"

,,Jsem Newt, budoucí kolega tvé mámy."

,,Co prosím?" Máma a práce? Od kdy?

,,Řekla jsem si, že když Jake chodí do školky, nemám tu přes den co dělat, takže budu teď dělat design! Pokoje, ložnice a tak.."

,,...Promiň, moje uši po ,,budu dělat" prodělaly šok."

,,ARIO!" A jéje, někdo je tady naštvanej. Chlápek v obleku se jen směje, asi mi moc nevěří, ale máma nepracovala od chvíle, kdy se narodila Ema.

,,A co se ti stalo?" Zeptal se chlápek v obleku a ukázal na mou levou nohu.

,,Nejste moc zvědavej?"

,,A nejsi ty moc drzá?" A tak válka začala. Nemám toho člověka ráda a je jasné, že on mě od teď taky ne. Pak pronáší rádoby ,,vtipnou" historku o 16-ti letých holkách, já jenom povytáhnu obočí a odcházím do svého pokoje. Idiot.

,,Mami, sama dobře víš, jak strašné máš nápady, co se týče umisťování nábytku," táta s Emou se začínají smát. Je to nakažlivé, takže se k nim musím přidat. Všichni jsem si totiž určitě vzpomněli na nehodu s křeslem. No, je to nadlouho, takže vám jenom řeknu, že od té doby jsou u nás křesla zakázaná. Máme jenom židle a gauč.

,,Ha ... Ha ... Ha," říká mamka znuděně a my se musíme ještě víc smát.

,,Tentokrát se mi to nevymkne z rukou, jasný? Budete na mě pyšní!"

,,To už přeci jsme," řekl táta a objal mamku kolem ramen. Já a Ema se na sebe podíváme a usmějeme se, protože jsme strašně vděčné, že se naši mají takhle rádi! Když si totiž uvědomíte, kolik manželských párů se dneska rozvádí, je to docela dost a naši spolu chodí už od střední. To je nějakých dvacet let spolu a pořád jsou tak šťastní!

,,Tak co škola, kachňátko?" ptá se táta Emy. Ano, řekl ,,kachňátko", rád nám takhle říká. Koťátko, kachňátko, někdy i telátko, když něco provedeme.

,,Je to paráda! Ve třídě už mám spoustu kamarádů!"

,,A koho třeba?" ptám se naopak já. Někdy mám chvilky, že svojí sestru zbožňuju, někdy bych jí zavřela do krabice, vzala do parku a utekla od ní.

,,Sarah, Clair, Alison a.. Dava.."

,,Kdo je Dave?" ptá se táta. Upřímně nemá rád ostatní kluky, má pocit, že mu nás berou.

,,Tatiiii! Je to jenom kamarád!!!" zlobí se Ema. Je tak roztomilá, když je naštvaná.

Pak šla ségra spát, takže jsme dole u ohně já, táta a máma. Je to strašně fajn, protože si s našima povídám jako s kámošema. Řekla jsem jim o tom muzikálu a oni řekli, ať to zkusím, že mám krásný hlas. Ale já je ujistila, že tam nikdy nepůjdu. Pak jsem jim dala dobrou noc, pusu a šla jsem spát. Ráno mě probudil kocour.

,,Hele! Co tu děláš, vypadni odtud! Kolik je hodin.. Půl 9?!" Letím dolů a házím do sebe housku s burákovým máslem. Piju vodu z kohoutku, když si čistím zuby. Rychle si beru sukni, tričko s mickey mousem, maluju se a belhám dolů pro tašku.

,,To je dnešní nová móda?"

,,Cože?" Nechápu mámu.

,,Malovat si jenom jedno oko, drahoušku, nestíháš."

,,Dík mami, to už vím taky," snažím se pospíchat, co nejrychleji to jde, domalovávám si druhé oko a zase se snažím, co nejrychleji dostat dolů.

,,Vezmi si aspoň bundu, dneska nebude zase takové teplo," říká mi mamka, ale to už vážně nestíhám, takže si beru tašku, botu a pádím do školy. No samozřejmě, jdu pozdě.

,,Promiňte, pane Loghsi, zaspala jsem."

,,Dávejte si laskavě na tohle pozor, slečno Stonerová, možná vám to tolerovali v Atlanticwoodu, ale zde vám to tolerovat nebudeme."

,,Ano, pane," jo, můj učitel matiky mě nemá moc ráda, jenom proto, protože jsem z Ameriky. No jo, typický.

Co je to dneska za den?! Zaspím, vynadá mi učitel, praskla mi tkanička, spolkla jsem žvejkačku, co přijde dál?! Moje odpověď je prostá. Ze školy jsem šla přes park, pomalu s tou nohou, ruce mám plné papírů a sešitů. A pak *prásk* a všechny věci se mi z rukou vysypou na zem.

,,No jasně, no jasně."

,,Nepotřebuješ pomoct?" ptá se někdo. Tak počkat, ten hlas znám...

,,Joshi?" přikývl, usmál se na mě a začal sbírat sešity.

,,Díky. Ty mě vždycky zachráníš, seš takovej superman, co?" usmívám se na něj.

,,Jo a ty seš nešika," směje se. Začínám se trochu stydět. On to asi poznal, protože hned na to dodal: ,,Je to strašně roztomilý.. A nechceš zajít na kafe?"

,,Em.. No.. Tak dobře," souhlasila jsem nakonec.