Přitažlivost

4 | Rozechvělý chtíč

„Vzpomínáš, jak jsem řekl, že si tě vezmu?" dolehl k mým uším šepot. Tichounký jako ševelení vánku. A přece tak pronikavý. Hluboký, rozechvělý touhou. Rozezníval temnotu prostoru, kterou jsem nedokázal prohlédnout, snad jako by zněl každou jeho pídí.

O nepatrný krok jsem couvl a pokoušel se něco nahmatat. Konečky mých prstů ale jen naprázdno čeřily neprohlédnutelnou stěnu. Odkud přišel ten hlas? Rezonoval prostorem, vracel se ozvěnou.

Cosi pohladilo můj krk. Cosi teplého a jemného. Skoro jako... rty.

„Máš štěstí, že jsem trpělivější, než vypadám..."

„Aidene?" hlesl jsem. Cítil jsem dech, co mě ve zrychlujících se intervalech šimral na šíji a sklouzával za tričko. Ale neucukl jsem. Jen srdce mi rozhánělo krev tělem čím dál rychleji, každý jeho úder jako by zesiloval pronikavost toho doteku.

„Tak vzpomínáš?" zašeptal mi do kůže a já se sykavě nadechl.

Proč jen jsem neustoupil? Měl bych... nebo snad ne? Bylo v pořádku zůstat? Já chtěl zůstat. „Musíš přece chápat, že se nemůžeme vzít. Svatba... to nejde."

Smích. Tichý, hrdelní, podbarvený chrčivostí naběhlých hlasivek. „Jistě." Hlas se přiblížil k mému uchu. Když jsem vnímal postup jeho dechu, měl jsem pocit, že se mi brzy podlomí kolena. A přece jako bych tušil, že když selžou, nedopadnu. Jen se rozpustím. U něj. S ním. „Ale kdo mluví o svatbě?"

Mé srdce škobrtlo.

„Copak si tě nemůžu vzít jinak?"

,Tohle je špatně! Moc špatně!' křičelo něco ve mně. A já to věděl. Věděl jsem to, a přesto jsem se začal otáčet.

Jen na chviličku...

„Je to jako s vodou v řece. Koryto jí dá směr..."

Jen trochu...

„...peřeje rychlost..."

Jen-

Hlasité vyzvánění telefonu mě probralo a já se prudce posadil. Po těle mi stékaly kapičky potu, dech jsem měl zrychlený a myšlení se nějakou dobu nedostavovalo.

Skoro mechanicky jsem hrábl po mobilu na nočním stolku, abych v brzkých ranních hodinách přijal mamčin telefonát. A čím déle jsme mluvili, tím víc na mě doléhala tíha vlastního snu. Až na mě dolehla docela.

Musel jsem se zbláznit.

***

Během následujících dvou dnů jsem se Aidenovi vyhýbal, seč to šlo. Kdykoliv jsem ho v domě zahlédl, rychle jsem se něčím zaměstnal natolik, abych anuloval možnost, že mě osloví. Byl jsem tím nápadný? Možná. Ale co jiného jsem měl asi tak dělat?

Přitahoval mě. Ať už jsem si to chtěl přiznávat nebo ne, ať už to bylo sebevíc zvrácené, bylo to tak. Nedá se říct, že bych nikdy nic podobného nezažil, už mnohokrát mě to táhlo k lidem, ke kterým nemělo. Ale ten sen – ten byl novinka. Jako by byl Aiden ostrým světlem v temnotě, já zase můrou. Jak se té touhy po záři zříct?

A nejhorší bylo, že jsem ten sen nedokázal dostat z hlavy. Mohl jsem se do ní mlátit, nadávat si do idiotů a perverzáků, proklínat se. A přece mi v nestřežených okamžicích vyvstával v mysli, stále a stále dokola, pořád stejně živý. Byl jsem snad moc dlouho sexuálně frustrovaný? Jo... jo, jasně, tak to muselo být. Bylo to prostě už moc dlouho od doby, kdy jsem se s někým sblížil, šílel bych z každého přitažlivého kluka. Že?