Přitažlivost

11 | Kontroverzní antická socha

Nemohu říct, že bych nevěděl, že mi v životě něco scházelo. Uvědomoval jsem si to moc dobře, jen jsem to považoval za normální součást života. Dělat a říkat, co chceme... krásná představa. Krásná a neproveditelná. Nebo ne?

Chápal jsem, co se mi Aiden snažil říct. Věděl jsem, že mě nenabádal k tomu, abych vykradl banku nebo odpráskl člověka za nejbližším rohem, když se mi jednoho nebo druhého prostě zachce. Jeho myšlenky mi mnohem víc připomínaly smýšlení starých bohémů. Jenže nakolik zní tohle označení dobře, natolik byli lidi, které tak nazýváme, vyhnanci vlastního světa. Svět má svoje tabu, má svoje masky a společenské konvence. A lidi, co tyhle konvence a zákazy překročí, nedopadají dvakrát dobře. Většinou končí nešťastní. Já si přál být šťastný. Proto jsem někdy schovával věci, co mě šťastným dělaly. Hloupý paradox, co?

Ve výsledku jsem Aidenovi nedokázal dát žádnou smysluplnou odpověď a on se po ní ani nepídil. Když jsem podotkl, že bychom měli jít, jen kývl, a než jsem se nadál, mlčky jsme pokračovali v cestě. Ale i když kolem panovalo poklidné ticho, má mysl měla ke klidu daleko. Opakovaně jsem se přistihoval, jak pohledem doputovávám k mladíkově tváři. Hádám, že si toho musel všimnout, ale předstíral, že ne. Hráli jsme takovou hru s nevyřčenými, ale jasnými pravidly.

„...a teď takový jsem."

Zákonitě jsem si musel pokládat jednu otázku: Byl takový i díky mně? Přispěl jsem k tomu? Z jeho slov to tak působilo. A mě to přišlo tak absurdní a do jisté míry smutné. Inspiroval jsem ho k něčemu, čeho jsem se sám vzdal. Kdy jsem to vlastně udělal?

Zvuk našich podrážek jako by pocházel z jiného světa, když jsem se nořil hlouběji do sebe, hledaje odpověď, která tam ani být nemusela. Anebo jich tam mohlo být taky tisíc.

Došlo mi, že už tenkrát, v době, na kterou Aiden odkázal, jsem začal tuhle svoji stránku ztrácet. Byl tehdy ještě malý, nemluvil jsem s ním o všem. A s tajnůstkařením jsem začal právě v oblastech, o kterých jsem s ním nehovořil – v nejhlubších vášních. Mamka byla vždycky pragmatička a předkládala mi v životě realistické a logické cíle, táta byl pasivní a do výchovy moc nevstupoval. Možná šlo v podstatě o to, že jsem se narodil do špatné rodiny. Myslí snílek, srdcem romantik a duší umělec, co své snění, romantiku i umění nacházel v tanci. Jak já jej miloval! Miloval jsem ho tak moc, až jsem kvůli němu začal zanedbávat povinnosti a můj vztah s mamkou se vyhrotil. Když jsem o tom zpětně uvažoval, neměl jsem jí za zlé, jak mě pranýřovala a usazovala. Ona to jinak neuměla. Vždycky žila nohama pevně na zemi, orientovala se na materiální zabezpečení a umělecké sebenaplnění bylo mimo její spektrum. A tak dělala to, co jí připadalo správné – snažila se mě usadit a dostat do racionálních rovin, ukázat mi, jaké cíle jsou logické a realisticky vzato dosažitelné. Povedlo se jí to. Ale mělo se jí to povést?

„Aidene?" promluvil jsem konečně, stále v zajetí úvah.

„Hm?"

„Jak zvládáš, když ti někdo říká, že bys měl dělat něco, co nechceš?" Podle onoho tajemného nočního hovoru to nesnášel. Ale uměl se s tím vypořádat? Kde bral navzdory kritice pocit, že jedná správně?

Když delší dobu neodpovídal, pohlédl jsem na něj. Díval se kamsi před nás, pohled sklopený k zemi a mnou mimoděk projela myšlenka na to, jak byl nádherný. V nočním šeru rysy jeho soustředěné tváře připomínaly antické sochy. Snad to bylo jeho vlastní krásou, snad stíny, snad tím zdáním pevnosti, co spolu vytvářely. Jako by byl něčím překrásným, ale dávno ztraceným. Jako by byl ta moje součást, o níž jsem přišel.

„Vlastně si nejsem jistý," zhodnotil po chvíli a jeho intonace dávala tušit, že bude pokračovat.

Sám pro sebe jsem se pousmál. Tohle se mi na něm líbilo. Nejspíš byl lapený vlastními myšlenkami, těšil se na táborák a kamarády. Ale stejně uvažoval nad nelehkými otázkami, co jsem mu pokládal. A bylo na něm vidět, že mě nechtěl odbýt, ale skutečně si to rovnal v hlavě. Byl tak zvláštní...

„Asi o tom ani moc nepřemýšlím," prohlásil v důsledku.

„Nebolí tě to někdy? Nepochybuješ pak o sobě?"

„Jasně, že bolí," přikývl, „ale nepochybuju. Vždycky si říkám, že žiju pro sebe, ne pro ostatní. Občas je ale asi nejlepší, když některé věci neříkám. Třeba jako mamce o tom, kde fakt dělám."

„Protože tě pak nesoudí?"

„Protože by byla nešťastná." Pomalu stočil oči mým směrem a naše pohledy se propletly. „Jsem zvyklý, že mě lidí soudí."

Zarazil jsem se. „Tebe?" broukl jsem pochybovačně. Připadalo mi to neskutečné, možná až fantasmagorické. Vždyť byl přemýšlivý, starostlivý a nepopiratelně pohledný. Proč by ho lidi soudili?

„Jo. Dá se říct, že jsem udělal hodně věcí, co jsou tak trochu... no, kontroverzní," uchechtl se.

Najednou se do mě zakousla úpěnlivá zvědavost. Jako by snad to, kdyby mi na sebe přiznal něco špatného, ulehčilo mému vlastnímu nevyřčenému provinění. „Jako třeba?"

„Chceš lehký, střední, nebo těžký případ?"

Rozhodl jsem se vsadit na divokou kartu: „Těžký, prosím."

„Rozjel jsem si románek s učitelem matiky."

Pokud jsem měl prve pocit, že jsem se zarazil, teď jsem přimrzl na místě. Div jsem neškobrtl o vlastní nohu. „Co-že?" hlesl jsem.

„Jsme tu!" oznámil mi a v šeru blýskl úsměvem, načež mě vzal za zápěstí. Než bych řekl ň, byl jsem zatažen do branky po našem boku.

Nestačil jsem zpracovat zhola nic.