Přitažlivost

7 | Něžné tóny

Horko. Vyprahlá ústa. Bolehlav. Tři palčivé, pomstychtivé doklady toho, že jsem pil víc, než jsem měl.

Probral jsem se ještě za tmy, kdesi na hranici zbytkáče a počátků kocoviny. Marně jsem přesvědčoval vlastní hlavu, aby mi ještě dopřála spánek, který jsem ke zotavení tolik potřeboval. A tak jsem se nakonec neochotně vymotal z přikrývek a rozsvítil lampičku na nočním stolku.

Několik dalších vteřin, ne-li minut, jsem jen seděl na okraji lůžka a otupěle zíral před sebe. Mé myšlení se podobalo jen jakýmsi nekoherentním zábleskům vjemů, slov a pocitů, které ale nedávaly valný smysl. Hruď se mi svírala v nepříjemné předtuše věcí, co si vybavím, až o krapet víc vystřízlivím. Prozatím ale setrvávaly v napůl snové mlze.

Pití. Problesklo mi po chvíli hlavou a já se poohlédl po místnosti. Když jsem se otáčel, ucítil jsem nepříjemné pnutí u krku a zarazil se. Trvalo další moment, než mi secvaklo, že jsem stále sešněrovaný v košili, kterou jsem si na sebe bral večer. Převléknout se byl ale momentálně úkol hodný Herkula, a tak jsem jen povolil několik vrchních knoflíčků a znovu zapátral po tekutině. Ta žízeň byla úporná!

K vlastnímu překvapení jsem na stole postřehl sklenici s vodou. Musel jsem ovšem podniknout několik zamotaných, nejistých kroků, abych se k ní dostal. Obrátil jsem ji do sebe tak rychle, až mi po tvářích steklo pár pramínků, co příjemně zchladily kůži, než se vsákly do límečku.

Vyčerpaně jsem zvedl oči k oknu a nějakou dobu jsem roztěkaně uvažoval, zda mi čerstvý vzduch stojí za námahu. Nakonec jsem vykročil, aniž bych měl dojem, že jsem dal nohám vědomý pokyn, a než jsem se nadál, opíral jsem se o parapet, okenice dokořán.

V první vteřině jsem měl pocit, jako by mě chlad praštil. Ale byla to příjemná rána. Osvěžující, navlhlá a zcela nezbytná. Víčka jsem nechal klesnout a jen jsem se prodýchával. Těžko říct, kolik času uplynulo, ale pozvolna ke mně krom zvuků nočního hmyzu dolehly i první racionálnější mozkové pochody. Přicházely zlehka, jako Jezinky, co si pootevírají dveře. A pak je náhle bez varování rozrazily a já se u parapetu proměnil v živoucí sochu.

„No do hajzlu!" zaklel jsem a mé prsty se pod náporem uvědomění zaryly do dřeva. Až do návratu domů jsem si vybavoval všechno. Každý jeden nechtěný, protivný, podělaný detail!

„Do prdele! Do prdele! Do prdele!" mumlal jsem, neschopný vyplodit cokoliv hodnotnějšího než nadávky. Celkem jsem litoval vlastního odporu k výškám. Vrhnout se z okna se totiž začínalo jevit jako svrchovaně logický krok.

Vyrazil jsem si do strip baru – fajn, to bylo v pohodě. Byl jsem dospělý, svéprávný člověk, co si může jít, kam se mu zachce. A i kdybych předvedl bůhví jakou scénu, až tak by to nevadilo. Možná by to bylo trapné, ale nic, co by se nedalo přejít, vždyť mě tam neznali a v budoucnu mě jen těžko znovu uvidí. Jediným drobným problémem zůstával jeden ne až tak drobný mladík.

„Krasavče..."

Dobrá, rekapitulace. Byla Aidenova věc, že na podobném místě pracoval. Jako barman si tam musel slušně vydělat, takže pokud opravdu šetřil na novou kytaru a nelhal mi i v tomhle, mohl to pro něj být krok správným směrem. Nebylo na tom nic extra špatného, vzhledem k jeho věku to ani nebylo ilegální, ale- Ale do háje! Jeho přítomnost tam by měla být ilegální! A na svůj vzhled by měl mít zbroják! Jo – a mě měl odprásknout, sotva mě uviděl!

Snad kdybych odešel, jakmile jsme na sebe narazili, snad kdyby si nevšiml, že jsem sledoval Nea, snad kdybychom se pak nestřetli venku...

„Jsi v pořádku?"